Bejt duší spisovatelka je boží. Baví mě sedět někde v koutku a pozorovat lidi, vnímat jejich náladu, domýšlet si příběhy. Mohla bych se nechat najmout jako živá skrytá kamera a diktafon v jednom. Za chůze jsem tak nápadná, že jsem vlastně nenápadná, takže tohle by ode mě nečekal nikdo. Popřemejšlím o tom, až ještě přituhne. Třeba budu mít jako ózetpéčko slevu na dlouhý vedení a můj zdravej šéf na všechno ostatní. ☺
Psát z kavárny jsem chtěla vždycky. Láká mě představa, že kolem mě je cvrkot, já sofistikovaně upíjím kávu – vodu – limonádu – kávu a ťukám s potutelným výrazem do klávesnice. Hlava a srdce se vyprazdňují a stránky plní. Směju se vlastním vtipům. Paráda. Je to v každým bijáku, tak na tom něco být musí.
Jenže žádná hrdinka nevleče frustrovaně minipřístroj tramvají. Zásadně se objeví rovnou na místě činu s nejnovějším a největším možným modelem natolik personifikovaným, že je všem hned jasný, jaká to je osobnost. Hryzla pyšně do jablka, do rožku si lípla legendární pařížské milence a pamatuje si jméno toho fotografa. Nebo si vedle vystaví chundelatou růžovou bambuli, které něžně říká Žeryku, a vzpomíná přitom na svého veterináře.
Já nemám osobního nic a ještě si připadám provinile, že si nepovídám se servírkou. Navíc kvůli počítači odhrnu čtyři stojany, dvě miniprostírání, balík ubrousků a přibližně půl kila plastových reklam. Zároveň bych si potřebovala kleknout pod stůl a narvat mašinu do zásuvky, ale plazím se pokud možno jen venku, uvnitř odpočívám. Taky jsem svrchu hezčí, proto vsadím na baterku.
Hrdinka pije něco velkého, lehkého, ekologického a umístěného na stole patrně jednou provždy. Do klávesnice nedrobí a nehoní ji mlsná. Já mám po dvaceti minutách výčitky, že nic nekonzumuju a ekonomicky stagnuju, zároveň se rozhlížím kolem a poslouchám, co se kde šustne. V transu z toho, že tu nevyřvává hudba, nakonec zamrznu a čumím do blba, což si muž od protějšího stolu vezme značně osobně.
Hrdinka usedne a okamžitě začne sázet moudra, protože přirozenej tvůrčí proces se prodraží a producent to nedovolí. ☺ Svět filmu je plný moudrých a mlčenlivých žen, které kdyby dostaly příležitost, daly by se jejich úhledné myšlenky rovnou tesat do kamene. Já bych vám náslech mého vnitřního monologu fakt nepřála. Veškeré soustředění navíc narušuje fakt, že se mi celou dobu chce čůrat, ale když vstanu, nejspíš na sebe shodím všechno nasyslený nádobí, takže to oddaluju, co to jde.
Hrdinka je za všech okolností přirozeně krásná. Má sexy rozcuch, a i když celou noc nespala, má svěží barvu a přirozený kontakt s kavárenskými hosty. Ehm. Mně se pod očima drolí voděodolná, jistě i neslíbatelná řasenka a vlasy mi střídavě lezou do očí nebo do pusy. Zatím pořád vlastní a jinak to ani nebude, protože když jsem hodila oko po elegánovi v klobouku, zašeptal něco obsluze a ta se mě přišla zeptat, jestli mi nechybí heslo na wifinu.
Hrdince trčí na hlavě sluneční brýle a nikdy nemá ani tak blbou podprsenku, aby jí prsa clonila klávesnici, ani tak pevnou, že by si v rozpacích do výstřihu koukala sama. Když se rozjede klimoška, má k dispozici hustej vlněnej šál, kterej předtím nejspíš měla napasovanej v notebooku. Já mám husí kůži, protože mi táhne na záda, tričko mi padne jedině vestoje. Zvažuju, že bych si na bedra rozplácla rezervní roušku, ale pak by mě šňůrky lechtaly na zadku. Když tam proti průvanu přiložím zalaminovanou reklamu, bude zboží v místech, kde ho zákazník mít rozhodně nemá, proto přece inzerujeme. No nic.
Žádná hrdinka nezabloudí na záchod. To hlavně. ☺ Ale když už tam náhodou je, pak určitě nedumá nad tím, jestli se zrovna tady něco mačká, a nešermuje rukama v různých úrovních, aby se dočkala světla, kapky mýdla, proudu vody nebo víru horkého vzduchu. Já si dám standardní Macarenu, vrazím loktem do dveří. Podklouzne mi to na papírovém ručníku, takže z místnůstky vylezu s očima vytřeštěnýma adrenalinem, a to je asi jedinej moment, kdy jsem výraznější než nějaká ta herečka.
Hrdinka odchází ze scény stylově – odjíždí na ekokole (noťas se šálou asi nechala jako dýško) a volá přitom své malé dceři. Má drajv, chuť pustit se do novýho románu, zavařovat marmelády nebo založit další firmu. Případně začne háčkovat kabáty a vyvolá vlnu solidarity tím, že světu přizná, že má depku z ofiny. Já nejdu nikam, ač nemám ani business plán, ani pointu.
Zato mám radost, že čtete a zajímáte se. Z podniku, tramvaje, záchodu nebo kola, ale tam radši opatrně, tak rozjetá být nemusím. ☺ 103 sloupků spolu, to je víc než Hollywood! Děkuju, jsem z toho perplex. Ve městě i v kavárně.
Foto: Pixabay
