Bořivoj léta zvaný Borec je čtvrtý ze sedmi dětí. Otec mu umřel, když mu byli tři, matka začala chlastat, když jí bylo třicet tři. To je jasný znamení – Borec od té doby nesnáší trojku. V ničem. Věci kupuje v sudém počtu, chodí zásadně na dvě, ale jenom proto, že to viděl v reklamě na holení. Byt má starej a hnusnej, ale zase je v něm jednoznačně nejhezčí. Svědomitě si
Někdy je fajn mít svůj vlastní sloupek. Když ostatní opěrné body mizí, můžu se opřít aspoň o něj. To nejdůležitější, co k životě s handicapem potřebujete, vás nikdo nenaučí. Jak mít aspoň kousek sebedůvěry a jak se srovnat s tím, že nakonec jste na život a jeho etapy i rozhodnutí úplně sami. Strašně moc toužíte po tom, aby vám někdo všechny ty komplikace a karamboly aspoň věřil, ale zároveň si je nechcete přiznat do
Love, let it rain! zavřeštím a klesnu s námahou k zemi. Sedmnáctej dřep bolí. Teda – on bolí už dřep první, ale to mám ještě iluze. Vždycky je mám, jinak bych cvičit ani nemohla. Kontroluju paty, špičky, ramena, kolena, bedra i výraz, zatímco company na monitoru rytmicky skáče, dupe a pumpuje. Já chci taky, let it rain! Oni kopou, točí se a elegantně zamrznou v pohybu, já dřepuju snad i ušima. Oni vypadají
Sedím v křeči v kavárně a hypnotizuju tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků. Potlačím vrozenou nechuť k zeměpisu, odložím logaritmické tabulky a atlas mladého železničáře. Nenechám se rozhodit tím, že vlak stejného jména jede dvěma směry, tam a zpátky, tentokrát mě nedostanou. 🙂 Dýchám zhluboka a civím. Nakonec mě adrenalin donutí postávat v davu, odhodlanou vyřítit se k mašině s batohem na zádech. Chuťovka. Podle místenky deset minut do odjezdu a vlak pořád nikde. Sakra. Šiklo by se
Když máte diagnózu, kvůli které se denně venku dáváte na modlení, není to legrace. Když na vás kolemjdoucí sem tam halekaj, že „Bůh vás ještě letos uzdraví, slečno“, máte chuť je poslat úplně jinam než do kostela. Přesto následující text nechce nijak znevažovat ani duchovní tradici, ani víru. Jenže kolegové z redakce Inspirante ve svých desetibodových textech už všechna doporučení vystihli, takže jestli se nemám opakovat,
Otevřu pc. Chce po mně heslo. Cajk. Kolečko se točí a monitor se rozzáří optimismem: „Heleno, využijte vaše prostředí na maximum!“ To už dělám, chodím ven, koukám do zeleně (čili zírám na ten jedinej strom, co tu zbyl), trávu nesekám a hmyz nezabíjím. Ale jasně, o to tu nejde. Vcucne mě série nesmyslných a podbízivých otázek. Je fuk, jak veselý jsou k nim obrázky, můj počítač mě normálně buzeruje. A navrch se
Udělám pár kroků a žena v bílém si mě zkoumavě prohlíží. Nevím, jestli se vylepšit, jít pomalu a trochu líp, nebo jít prostě tak jako normálně, tedy standardně blbě. Stoupnu si ke hraně stolu a s maximálním soustředěním se na zlomek vteřiny postavím na jednu nohu, přičemž se zpomaleně hroutím na stranu druhou. Mám za to, že takhle nějak vypadají groteskní herecká cvičení nazvaná Práce s tělem. Abych to vylepšila, zkusím
Jasně, půjde o filmy, konkrétně o ty, kde má postava nějaké postižení. O čem jsou a pro koho? Zvládnou se na ně koukat děti? Pomůžou osvětě, nebo prokazují medvědí službu? Jak moc mají být realistické? Můžeme se jim smát? A vybavíme si vůbec víc filmů, než je zlatá trojice Forrest Gump, Rain Man a Nedotknutelní? Napsat tenhle článek jsem se odhodlávala dlouho, ale odrazovalo mě to, že nechci podávat encyklopedické výčty
Jestli existuje poučka, ze který jsem perplex, pak je to doporučení buď sama sebou. Jen jestli všichni ti motivátoři a lidi, co dávají na konec postů symbol namasté, vůbec vědí, co po mně chtějí. Kdybych byla výlučně sama sebou, pořídila bych si tělocvičnu, vířivku nebo bazén, huňatej koberec, saunu, zahradu se vzrostlými listnatými stromy, pár koček, vysoký křeslo, velkou lampu, sluchátka a knihovnu plnou knížek, filmů a hudby. Všechno
Nový ročník výstavy Cesta za duhou právě startuje. Autorkou hlavního motivu v katalogu je letos Růžena Koutníková, jejíž obrázky kreslené tužkou z hlavy jen tak nedostanete. Možná na vás podobně něžně zapůsobí i pár řádek o jejím životě, který rozhodně nezůstal černobílý a bez barev. Brzy mi bude už sedmdesát. Manžel mi zemřel, takže v Jihlavě žiju sama se psem Elinkou, což je taková pouliční směska, hodně mazlivá. Mám moc ráda
