„Přijďte tedy za týden ve 13.50,“ zazní ve sluchátku. Nejdřív se zatetelím, že to klaplo. Jenže pak začnu přemejšlet. Moc přemejšlet. Bohužel se má za to, že lidi s diagnózou jsou k lékařským prohlídkám tak nějak předurčení. Úřady si to myslí zcela jistě, „doložte aktuální lékařskou zprávou“ je stejně časté jako „jméno a příjmení“. Divný přání. Neznám nikoho, kdo by doma pečlivě syslil vše, co je třeba, na

Do čekárny vejdeme dvě a já jsem z toho dost nesvá. Nejen že neumím chodit, ale neumím chodit v tomhle. Kamarádka na mě povzbudivě mrkne, podá mi tašku a zneviditelní se na židli v koutě. „Slečna tu je se mnou. Jako průvodce,“ odpovím sestřičce na otázku, kterou nepoložila. Jakože proč chodím k zubaři ve dvou, když čelist mám jen jednu. Nikomu to ale divný nepřijde. Jenom mně. Nejsem na to totiž

Následující text slouží výlučně k pobavení a konečně vnese světlo do toho, zda je víc Horní Dolní nebo Svrchní Spodní. 🙂 Do neziskovky jdete, protože chcete někomu pomoct. Cílíte na něco opomíjeného či utlačovaného (chrousti, cihlové plochy určené k demolici, lidé s vrozeně atrofovanými pravými malíčky), nebo na něco velkého a veřejného, v čem je zmatek (všechno ostatní), co si žádá bezodkladný zásah a systematické pojetí odzdola. Do korporace jdete, protože firma pěkně

Kdybych mohla vrátit čas a naučit se dokonale jen jednu věc, chtěla bych se umět neporovnávat. Což jde s handicapem dost těžko. Už odmalička vás pronásledují tabulky a doporučení, kdekdo vás leckde zkoumá a přeměřuje a při snaze o perfektní verdikt občas zapomene, že žít s tím musíte vy a že už je vám v sedmnácti celkem putna, jestli máte nohu kratší nebo stejně dlouhou a pánev našišato míň nebo víc, protože na pohled je to

Tak mi odešel navždy. Ne chlap, ale telefon. I v nabíječce se odmítal rozchodit, čímž se mnou zázračně držel basu. Resuscitovala a ukecávala jsem ho celý den, jenže si vždycky zaflirtoval, bliknul „jsme s vámi“ a zdechnul. Trochu mi tím připomněl jistýho ajťáka, kterej měl po sdělení verze mého androidu podobný výpadky vědomí a nakonec mi veškerý přístupy zahesloval na tolika místech, že jsem rezignovala a pořídila si modernu.

Neumím hledat. Celej život se bojím ztráty, proto hned tak něco z obzoru nepustím. Roztomilý. Kvůli diagnóze bez rovnováhy věčně na něčem visím, minimálně na zábradlí, tyči nebo na cizí ruce. Zároveň se děsím, že se ztratím já nebo že někdo ztratí mě, takže odcházím, až když čas dohnije, ne když dozraje. Ovšem připravená kdykoliv dohopkat zpět, jen abych zažila obrat k lepšímu a šťastný konce.

„Co to děláš, ty seš snad úplně pitomá! Koukej to zvednout, slyšelas mě?!“ Slyšela. Bohužel. Zatímco ona se snaží vyburcovat svou buď flegmatickou, apatickou, nebo evidentně zcela hluchou ratolest, její věty do pozoru staví mě. Kdákavej budíček a buzerace několikrát za den. Koronavir fakt není to nejhorší, co se šíří vzduchem. Jistě, spolu to zvládneme, ovšem jen když kromě instrukce držet se doma budou někteří držet

Poslední dobou se nestačím divit. Řekla bych zírat, jenže s rouškou přes tvář se radši moc nerozhlížím. S ní mi najednou přijde, že se půl populace chystá operovat a půl vykrást banku. Zahlédla jsem i někoho v plynové masce, ale smát se nebudu. Protože jednak to veselý není a druhak si nehodlám zapařit pysk. Tak dál.