Tak mi odešel navždy. Ne chlap, ale telefon. I v nabíječce se odmítal rozchodit, čímž se mnou zázračně držel basu. Resuscitovala a ukecávala jsem ho celý den, jenže si vždycky zaflirtoval, bliknul „jsme s vámi“ a zdechnul. Trochu mi tím připomněl jistýho ajťáka, kterej měl po sdělení verze mého androidu podobný výpadky vědomí a nakonec mi veškerý přístupy zahesloval na tolika místech, že jsem rezignovala a pořídila si modernu.

Neumím hledat. Celej život se bojím ztráty, proto hned tak něco z obzoru nepustím. Roztomilý. Kvůli diagnóze bez rovnováhy věčně na něčem visím, minimálně na zábradlí, tyči nebo na cizí ruce. Zároveň se děsím, že se ztratím já nebo že někdo ztratí mě, takže odcházím, až když čas dohnije, ne když dozraje. Ovšem připravená kdykoliv dohopkat zpět, jen abych zažila obrat k lepšímu a šťastný konce.

„Co to děláš, ty seš snad úplně pitomá! Koukej to zvednout, slyšelas mě?!“ Slyšela. Bohužel. Zatímco ona se snaží vyburcovat svou buď flegmatickou, apatickou, nebo evidentně zcela hluchou ratolest, její věty do pozoru staví mě. Kdákavej budíček a buzerace několikrát za den. Koronavir fakt není to nejhorší, co se šíří vzduchem. Jistě, spolu to zvládneme, ovšem jen když kromě instrukce držet se doma budou někteří držet

Poslední dobou se nestačím divit. Řekla bych zírat, jenže s rouškou přes tvář se radši moc nerozhlížím. S ní mi najednou přijde, že se půl populace chystá operovat a půl vykrást banku. Zahlédla jsem i někoho v plynové masce, ale smát se nebudu. Protože jednak to veselý není a druhak si nehodlám zapařit pysk. Tak dál.

Já teda nevím, co si pod pojmem bezbariérový představujete vy, ale já většinou něco úplně jiného, než to, co prý bezba je.