Dneska začnu heslovitě, ale nenechte se odradit. Zatím můžete hádat, kolikrát já tyhle věty a jejich variace slyšela, jak moc jsem skřípala zuby i brečela a jestli už jsem vůči nim imunní.
Říkají jim děti úplňku, protože během něj je to často horší. To pak třeba nespí, křičí, dávají si rány a monotónními pohyby můžou ublížit sobě i okolí. Právě kvůli chování náročnému na péči se jen těžko dostávají od rodiny, nezapadají totiž do běžně dostupných služeb. Protože na ně není čas ani v ordinacích, berou prášky na diagnózy, které nemají, a v objemech, co jim jen spouštějí další problémy… Spolek Naděje pro děti úplňku pomáhá toto nastavení měnit už sedmým rokem. Filmem Děti úplňku vzbudil vlnu zájmu o do té doby ne tak známou podobu autismu, jeho projekty využijí jak laici, tak odborníci. A ceněné jsou i aktivity, články a kniha manželů Třešňákových, kteří spolek zakládali.
To jsem si naběhla.
Hned ráno mi pípla zpráva, že kdybych chtěla blbečka vykleštit, nabízí se řada příhodných a patřičně tupých nástrojů, například víčko od konzervy nebo od jogurtu. Pak se dovlnila další s nabídkou pomoci při zakopávání mrtvoly a zakončila to animace opentlená srdíčky a kytičkou v květináči. Vida, květník! Přeposláno kytičce.
Vždycky si myslela, že jí se to stát nemůže.
Filmy o týraných ženách měla za něco mezi pohádkou, detektivkou a romancí. A na ty podle skutečných událostí koukala soucitně, ale dost vyjeveně. Nechápala, čemu ty holky vlastně věří, nechápala, že okolí dokáže přihlížet proměně v ustrašenej uzlíček nervů, nechápala, kolik je v tom lži a čekání na něco, co nikdy nepřijde a možná ani nikdy nebylo.
„Také toužíte být milována? Objevte omlazující krém…“ Nene! Málem jsem spadla z orbitreku. Reklama v telce, v hlavním vysílacím čase, pro ženy padesát šedesát plus. A odvážná myšlenka, že s hlubokými vráskami to jaksi nepůjde, nikdo vás totiž nebude mít rád (!). Vzpomínám si na jednoho týpka, co mi z života vrávoravě odkráčel, protože nebejvám namazaná, ale krém hádám nemyslel. A nedokážu si vybavit žádného, co by mi pochválil kluznost tváře a pleti.
Čekala jsem kulatý stůl. Nebyl tam. Ještě že tak, protože místnost zaplnili kolegové z neziskovek, sociálních podniků, firem, úřadů a veřejných institucí. Do Vodafonu jsme už potřetí přišli sdílet zkušenosti, osvědčené postupy, ale i slepé uličky nebo naopak úplné novinky v oblasti zaměstnávání lidí se zdravotním znevýhodněním a postižením. Vzali jsme to od legislativy, přes projekty a praxi až k virtuální realitě a inzerované tři hodiny nám k tomu málem nestačily.
Rauty vymyslel někdo, kdo nemá rád jídlo. Jinak si jeho nástrahy nedovedu vysvětlit.
Jakmile se na recepci objeví kus žvance, okamžitě ho uzme někdo, kdo nestíhá a od rána nejedl. Co na tom, že je osm dvacet a demonstrativně strádající kolega by si jinak mohl koupit bufet i se svačinářkou. Tady jde o lov, o kořist, o prestiž. Pamětníci z tiskovek zamáčknou slzu za Holubí letku.
Jak vyčistit koberec a nezbláznit se, když návod nefunguje? Helena Tutterová tím pádem vyleští celý byt. #perplexvemeste
V perplex světě existuje věta, se kterou by se mělo začít šetřit. Tahle nesmrtelná hláška funguje jako okena ve filmu Moje tlustá řecká svatba. Tedy na všechno. A zní: „Musíš se snažit.
Přála by muzikoterapii legislativní uznání a mnohem širší uplatnění ve zdravotnictví, školách i pomáhajících profesích. Zdůrazňuje její vědecký background i terapeutický a etický rozměr, přesto jí neubírá lehkost a hravost, kterými pak často oslovuje i laiky. Markéta Gerlichová přednáší studentům, dělá supervizi, pořádá workshopy a kurzy, spolupracuje s kolegy v zahraničí a připravuje na téma muzikoterapie třetí knihu. Na Klinice rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN se věnuje i těžce ochrnutým pacientům a lidem v kómatu a ani tady nedá na muzikoterapii dopustit.
