Miluju hokej a hokej miluje mě, protože ač se dívám rok co rok, pokaždý začínám od nuly a radost z ledovýho mumraje ze mě vyloženě stříká. To potvrdí všichni, co mě kdy viděli fandit a přešli, že si v pauze hledám, jestli Rakousko fakt nemá moře.
Asi bych měla říct, že mě táhne dynamika hry, ten styl, kombinace, rychlost a nepředvídatelnost. A že si doma vedu přesnou statistiku, kdo s kým, kdy a za kolik. Jenže mě na hokeji baví právě to, že v něm mám hokej, že ho nestíhám a že je plnej pro mě dost nesourodých extrémů, co by nikde jinde neprošly.
Předně nevidím puk. V podstatě otáčím hlavu tam, kam kdo jede, a on se pak někde vyloupne. Nebo taky ne. Vážně by mě zajímalo, kolik lidí registruje, jak se hráči na ledě šikujou a jestli stíhají předvídat. Já ne, ale i tak si užiju zrychlení, otočky, nárazy na mantinel a sem tam leh, protože faul nebo kamtotenrozhodčívejrá. Miluju ty úsměvy s vyraženými zuby a že hráč může legitimně po minutě vystřídat, když mu tuhnou nohy a mohl by udělat chybu. To by se mi v životě fest hodilo.
Nepřestává mě fascinovat, jak samozřejmě se dá někoho majznout. Kde jinde by pánové mohli přiznat, že jsou z něčeho paf, ale tady se to málem vyžaduje. Jako teď mě štveš, protože mi rušíš kruhy – flák ho – a teď už skoro ne, pokud nám teda nesaháš na brankáře.
Brankář je vůbec kapitola sama pro sebe. Dost mu závidím, že má v popisu práce překážet, a když je po všem, mít na kontě nulu. Může bejt za žabáka, baletku, skokana a mít nohy do x. Má svoje jasný místo a nikdo od něj nečeká, že se bude rozvíjet. Za pět let bude zase klíďo v brance nebo na rentgenu kyčlí, a stejně je bůh.
Dalším lákadlem je zvukomalebná terminologie. Miluju „zakázané uvolnění“ a „postavení mimo hru“, co mi zavání národním obrozením. Vyzobávám si Zárubovy hlášky a jména cizích hráčů. Jako hříčka přírody a matriky mi přišli Rapl a Kreténec, co nám v posledních zápasech dost okupovali branku, než mě okolí opravilo, že správně je to Raffl a Trettenes. Těšila jsem se, že za Finy bude hrát Kaapo Kakko, ale zaváhala jsem, jestli už nepřetejkám do fotbalu a jestli to nezní spíš brazilsky, takže teď se mnou náš editor a ultraznalec sportu nemluví.
Ale největší bizár je množství testosteronu na decibel a centimetr čtvereční. Dobrovolně se dívám na něco, při čem si pánově odplivávaj na zem a přežvykujou chránič na zuby. Čekám, jestli někdo z nich začne žužlat vázání od helmy, a mám za to, že by komerční přestávky neměly vyplňovat spoty na auta, alkohol, sázení a prostředky na povzbuzení erekce, ale na sirupy na odhlenění a kousátka pro dospělý. Hala je rozvibrovaná a napěchovaná očekáváním, na ledě jsou zabijáci a v hledišti Bob a Bobek. Nádhernej paradox, ne? Dole z hráčů leje a nahoře se hopká v rytmu „Máme rádi zvířata, zvířata, zvířatáááá, protože jsou chlupatááá a mají hebkou srst.“ Tak určitě.
Naprostá perla jsou kromě filozofických rozborek a elektronický tužky „rozhovory“ s hráči, co si nezadají s investigativou. Pročpak ono nám to v tý první/druhý/třetí třetině nejezdilo (zakyselený nohy), nestřílelo (zakyselený nohy) a nebránilo (zakyselený nohy), jakej je protivník (kvalitní) a kdepak máme rezervy (v zakončení). Pro milovníky zkratky doporučuju trenéra Rulíka a jeho ano – ne – všechno se dozvíte včas.
A když už nemůžu, zavřu oči a jenom poslouchám. Zvuk bruslení, hokejek, narážení, pískání a komentování má na mě vyloženě blahodárnej vliv. To pak fandím, fandím, fandím… a najednou spím. To je zase můj paradox, obzvlášť při sérii smrtících večerních zápasů.
Lítá to jinde, takže já mám volno. Konečně.
Hoši, děkuju! Jste můj oblíbenej šum. A ať to cinkne!
Foto: Pixabay
