„Budeme se večer dívat na Most! Z pracovních důvodů,“ napsala jsem zprávu kamarádovi, který u mě přespával. Měl samozřejmě radost, protože se mě k tomu snažil přemluvit, ale raději jsem trávila s ním čas něčím jiným.

Je ráno. Venku na obloze se pohybuje šedý mrak. V celé místnosti je klid. Dívám se na flétnu, knihy i fotky na zdi. Otevírám si textový editor a zapisuji do něj, co se mi honí hlavou. Už je to tak – psaní teď bude tvořit většinu mojí obživy. Stala jsem se redaktorkou časopisu Inspirante.

Kdyby mi někdo před pár týdny řekl, že napíšu článek o infodumpingu neboli sypání informací, velmi bych se tomu divila, neboť jsem v té době netušila, co to ten infodumping je. Je to zvláštní, protože ho provozuju snad celý život, ale až dosud jsem nevěděla, že má speciální název. Proto jsem se ostatně o něm rozhodla napsat.

Čas od času nějaký režisér natočí hraný film, ve kterém se vyskytnou postižené postavy. To je samo o sobě skvělé, protože postižení lidé na tomto světě existují a není žádný důvod, aby se nevyskytovali ve filmech. Potíž nastává, když roli obsadí osoba, která dané postižení nemá. Jsou lidé, kterým to nevadí, jsou lidé, kterým to vadí, a právě proto bych ráda nad tímto problémem zapřemýšlela.

Jde autista po dálnici. Kráčí v botách po silnici, zatímco kolem něj projíždějí všemožná auta, kamiony a další motorová vozidla. Protože jsou na dálnici policejní kamery, všimne si jeho přítomnosti policista, který má zrovna službu. Nasedne do auta a rozjede se za autistou.

Když jsem byla v posledním ročníku bakalářského studia na University College v Londýně, doktor Nathaniel Coleman uspořádal panelovou diskuzi s názvem „Proč není můj profesor černý?“ Cílem této panelové diskuze bylo upozornit na disproporční zastoupení černochů mezi britskými profesory (pouhých 6 ‰, ačkoliv černoši tvoří ve Velké Británii 3 %). V tomto ročníku jsem také chodila na jeho přednášky z filozofie rasy, což byl podle mého názoru jeden z nejužitečnějších předmětů v rámci

Možná jste slyšeli už o nějakém případu, kdy postižený musel vykonat nějakou práci zadarmo, ačkoliv by za ni dostal s největší pravděpodobností zaplaceno, kdyby postižený nebyl. Nebo by zaplaceno nedostal, ale stejně by to vypadalo úplně jinak.

Když se řekne feminismus, spousta lidí začne kroutit hlavou, obvykle nesouhlasně. Často si totiž pod tímto slovem vybaví to, co je na feminismu z jejich pohledu nejhorší, a od té doby se mu vyhýbají jako čert kříži.