Sedí si dva stomici v parku na trávě, hltají sluníčko a hází psovi klacek. Najednou přiběhne bezdomovec, čapne drahou koženou bundu a je fuč. Stomici se rozeběhnou, lapají po dechu, zpomalují a po sto padesáti metrech s křečí v zádech zastavují.

Před dvěma lety jsem založila stránky nejsemtabu.cz, kde vyprávím svůj příběh života se stomií. Stoma co, ptáte se? Života se stomií, tedy umělým vývodem střev. Jako bych viděla lítostivý pohled, povzdechnutí a slyšela větu: To je mi líto.