Sedí si dva stomici v parku na trávě, hltají sluníčko a hází psovi klacek. Najednou přiběhne bezdomovec, čapne drahou koženou bundu a je fuč. Stomici se rozeběhnou, lapají po dechu, zpomalují a po sto padesáti metrech s křečí v zádech zastavují.
Scéna, jak vystřižená z levné verze Mission Impossible, se mi přihodila minulý týden v pražských Riegerových sadech. Ne, že bych někdy byla zdatný atlet, a i ve zdravém stavu naběhla kilometry. Ale aspoň jsem měla trochu výdrž. Po téhle nechtěné zkoušce už stoprocentně vím, že jsem v jakékoli situaci tohoto typu absolutně perplex.
Můj přítel, také stomik, je na tom o něco lépe, ale stejně nedoběhl. Napadá mě, jak to se mnou bude do budoucnosti? S přibývajícím věkem a dalšími operacemi cítím, že jsem čím dál víc pomalá a unavená. Dost mě to upřímně v 31 letech frustruje, mám fyzičku jak stařena.
Co když se mě jednou někdo rozhodne znovu okrást? Nikomu neuteču, nemám sílu se ubránit, maximálně můžu křičet. Hlavně, aby mě nekopnul do břicha. To bych taky bolestí nemusela vydržet. Asi jsem nejspíš odkázaná na variantu dobrovolného odevzdání cenností a poděkování za hladký průběh krádeže bez násilí.
Pocit bezmoci mě vytáčí do ruda. Holt se musím smířit s tím, že nejsem Wonder Woman. Jako vždycky se uklidňuju větou: „Hlavně, že žiješ!“ A díky tomuto příběhu má aspoň bezdomovec luxusní bundu.
Tak životu zdar!
Vaše Tereza
Foto: Tereza Nagyová
