Studium všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy – o tom pojednává youtubový kanál promedik, který v současnosti odebírá zhruba 14,5 tisíce zájemců. Jaké je natáčet videa pro takový kanál a jak se studuje lékařství během koronakrize, navíc ještě s autoimunitními onemocněními a hypermobilním syndromem? O tom jsem hovořila s Anežkou Daškovou, autorkou tohoto kanálu.
Proč jste si založila web promedik.cz a stejnojmenný kanál na YouTube?
Došlo mi, že jsem v pozici, v níž většina zdravotníků není, protože jsem jednak pacient, jednak medik a budoucí lékař. Přestože se ty dva světy potkávají, moc o sobě nevědí. Říkala jsem si: Kdo jiný by je měl spojit než já? Kdo jiný by měl udělat osvětu než já, která zažívá pohled z obou stran?
Jaké je to být zároveň pacientem, někým, koho lékaři zkoumají či léčí, a zároveň člověkem, který se připravuje na to, že bude podobné lidi léčit nebo zkoumat?
Má to výhody i nevýhody. Z pozice pacienta oceňuju, že rozumím tomu, o čem lékaři mluví, ale občas ta znalost není nejlepší, protože člověk pak zná ty komplikace, proč ten jeho stav není dobrý a podobně. Z pohledu budoucího lékaře to vidím spíš pozitivně, protože tím, že znám psychickou stránku nemoci, můžu jako lékař pomoci těm pacientům, u kterých se tato nemoc stane jednou součástí jejich životního příběhu.
Nebojíte se toho, že se v praxi setkáte s diskriminací kvůli své nemoci?
Bojím a bohužel to nebudu vědět, dokud to nevyzkouším. Třeba teď v době covidu se mi stalo, že jsem chtěla, stejně jako většina mediků, jít do nemocnice dobrovolničit a pomáhat, ale kvůli nemoci mě odmítli. Báli se rizika, že bych se tam nakazila. Takže jsem se s tím už setkala a trápí mě to, ale ještě uvidím, jak to bude vypadat s mým zdravím, až dodělám školu.
Jak vlastně k vám přistupují vyučující? Na svém vlogu jste mluvila o tom, že k vám byli vstřícní, tak by mě zajímalo, jestli se během koronakrize něco nezměnilo.
Co se týče koronakrize, tak je studium obecně volnější. Studium medicíny má běžně svá specifika a jedním z nich je nulová absence. Když člověk chybí, ať už ze zdravotních či jiných důvodů, špatně se to dohání, ale teď během koronakrize nám vyučující ty absence víc tolerují. Řekla bych, že je to všeobecně vstřícnější vůči všem. Nicméně moje obecná zkušenost je taková, že ať už jde o profesory, docenty, odborné asistenty či jiné vyučující, ke kterým člověk vzhlíží, vyhoví mi, když za nimi přijdu s lidskou prosbou, protože proč by mi nevyhověli, když jsme všichni jen obyčejní lidé?
Vraťme se znovu k youtubovému kanálu a tomu, jak to celé začalo. Proč jste se rozhodla zrovna studovat všeobecné lékařství?
To zrovna s mojí nemocí nemá nic společného. (smích) To byla úplná náhoda, protože jsem byla na gymnáziu ve třídě, kde polovina spolužáků měla rodiče lékaře. Většina se chystala na všeobecné lékařství, pár na zubní a tím, jak mě obklopovali osm let, začala jsem nad tím ze zvědavosti uvažovat. Říkala jsem si, že být lékařem by nemuselo být špatné. Když jsme si měli vybírat odborné semináře, zapsala jsem si biologii a chemii a zjistila, že mě oboje fascinuje. V tom duchu pokračuju dál. Jeden vyučující na medicíně mi řekl, že jsem až nechutně zvídavá. Jestli se někde nechutná zvídavost oceňuje, tak právě na medicíně.
Vědí vyučující a spolužáci o vašem kanálu na YouTube? Bavíte se s nimi o tom?
S vyučujícími jsem se o tom nikdy nebavila, ale nedělám si iluze, že to nikdo z nich nikdy neviděl. Nijak mě to neovlivnilo. Spolužáci o tom vědí, ale téměř se o tom nebavíme, protože vlastně není o čem. Sdílím tam to, co oni prožívají každý den, takže si raději povídáme o jiných věcech.
Na svém kanálu máte rozhovory s mediky z jiných fakult a univerzit. Myslíte si, že se zkušenost se studiem medicíny liší napříč školami, i když jsou učební plány vesměs stejné?
Do určité míry ano, ale to, jak lékaři vzpomínají na dobu studia, je podobné a všichni si pamatují ty hlavní body, jako že anatomie byla strašná a vstup do klinické praxe byl osvobozující… Ty rozdíly jsou dány tím, jestli jsou školy v menších, nebo větších městech, v Čechách, nebo na Moravě, protože i mentalita lidí je tam trošku jiná. Ale obecně bych to zjednodušila tak, že to jsou rozdíly drobnějšího rázu.
Když jste se hlásila na medicínu vy, podobný vlog neexistoval. Co vám při přípravě na přijímací zkoušky pomohlo?
V době, kdy jsem se hlásila, byly ještě populární spíš blogy. Těch aktivních medických bylo pět nebo šest. Myslím, že v dnešní době už tam nikdo z autorů nepíše. Všechny ty jejich články jsem měla tehdy přečtené i pozpátku (smích), protože to byl jediný zdroj informací. V zásadě jsem čerpala jenom z nich a bylo pro mě velkým překvapením, co přišlo, když to srovnám s informacemi, jaké má k dispozici mladší generace. Ve svých videích se snažím mluvit o všem a ukazovat všechny stránky studia medicíny. To dříve úplně nefungovalo.
Kolik času týdně věnujete vlogu?
To záleží. Pokud dělám rozhovor s někým – musíme se domluvit na termínu, musím jet za ním a podobně –, tak je to samozřejmě delší, ale obecně si myslím, že to je půlka jednoho dne. Třeba když mám půl hodiny volna, stříhám kousek videa, druhý den taky, takže to není v kuse.
Máte představu, kdo nejčastěji váš kanál sleduje? Jsou to spíš zájemci o studium medicíny, nebo přímo medici a podobně?
Paradoxně čím víc tam chodí lidí, tím častěji tam jsou takoví, kteří nemají se zdravotnictvím nic společného. Ani pacienti, ani studenti, ani hotoví zdravotníci. Co jsem obecně pochopila ze zpětné vazby, víc se o to zajímali na začátku uchazeči o studium medicíny a potom ti, kteří mají sami nějakou nemoc. Stávající medici o to takový zájem nemají.
Jakou zpětnou vazbu nejčastěji dostáváte? Obracejí se na vás lidé přímo s konkrétními otázkami?
To se mi stává a lidé se na mě obracejí s desítkami otázek týdně. Naštěstí mám na většinu z nich samostatná videa, takže na ně tazatele odkazuji. Stává se mi však také, že se na mě obracejí lidé se svými zdravotními problémy. Někdy se chtějí svěřit, někdy chtějí i poradit, ale tam je to trošku složitější. Když mám na to kapacitu, dotyčného vyslechnu, ale jakmile jde o lékařské rady, říkám jim, že nejsem lékař. Na druhou stranu i kdybych byla, nemůžu léčit člověka přes internet. Takže je posílám k lékařům.
Domníváte se, že současná koronakrize ovlivní zájem o studium medicíny?
To je dobrá otázka. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela. Myslím, že ho možná ovlivní trošku negativně, ale asi ne tolik tu medicínu ve smyslu magisterského studijního programu všeobecné lékařství, tam je dlouhodobě slušný přetlak. Obávám se spíš o nižší zájem o práci v sektoru nelékařských zdravotnických profesí – dokážu si představit, že bude nižší zájem o střední zdravotnické a vyšší odborné školy. Ale možná (a doufejme) se mýlím.
V jednom ze svých videí hovoříte o současné pracovní povinnosti pro mediky. Zmínila jste slova Jana Bláhy, přednosty Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který v rozhovoru pro Seznam zprávy uvedl, že medik je „velmi sofistikovaný a chytrý sanitář“. Jak na vás tento citát zapůsobil?
Pana doktora respektuji a i ze samotného článku jsem pochopila, že šlo jen o nešťastně zvolenou formulaci. Snažil se říct, že žádný medik nemůže nahradit sestru v intenzivní péči, která je zvyklá obsluhovat ventilátory a starat se o kriticky nemocného pacienta, což je určitě pravda. Ten způsob vyjádření nicméně hodně shodil fakt, že spousta mediků se zdravotnictví snaží pomoci alespoň z pozice sanitáře, přestože mají na talíři dost už jen z pohledu studia. I přes to že ještě nejsou hotoví zdravotníci, snaží se držet basu se světem, který bude jednou jejich – a to na té pozici, kterou z pohledu legality a nejvyššího dosaženého vzdělání dělat mohou. Ne nadarmo je jejich titul student. Myslím, že si pan doktor chtěl rýpnout do vlády, která mu do intenzivní péče posílá místo sester mediky, ale zabolelo to spíš právě zmiňované studenty.
Na závěr se ještě zeptám: Jaké jsou vaše plány do budoucna, ať už profesní, studijní nebo týkající se kanálu na YouTube?
S youtubem žádné velké plány nemám, těším se, až pomine doba viru a budu moci zase více cestovat a dělat rozhovory s odborníky, studenty jiných fakult, nemocnými a tak podobně. Co se profesního života týká, prioritou je určitě ve zdraví dostudovat. Paralelně s medicínou se vzdělávám v psychologické krizové intervenci a psychoterapeutických praktikách, protože to spojení duše a těla mi v medicíně hodně chybí. Plány na to, kde a jak své vzdělání využiji, mám, ale nejsem si ještě jistá natolik, abych se podělila. Určitě tam bude hrát roli paliativní péče a doufejme i nějaká ta pedagogická činnost.
Foto: archiv Anežky Daškové
