„Jupí, můžeme jít na Říp! Nemusíme se na něj jen koukat z náměstí Svobody nebo z vršku v Trněném Újezdu!“
To byla asi ta nejprvnější věta, kterou jsem před svým partnerem pronesla poté, co skončil zákaz cestování mezi okresy. (Místní to nejspíš rozluštili, pro ty ostatní dodávám, že bydlím v okrese kladenském a Říp se nachází v litoměřickém.)
Ano, tak málo stačí člověku ke štěstí… Počkat, to jsme opravdu klesli tak hluboko? Že se radujeme z maličkostí? Neznamená to, že jsme na dně?
Je to více než rok, co oficiálně přišel covid-19 do České republiky, i více než rok, co jsem napsala sloupek, v němž jsem snila o výstupu na památnou českou horu. Výšlap se zatím nekonal. Nejen proto, že byly zavřené okresy, nýbrž i proto, že mi nepřálo počasí nebo si potenciální člen výpravy udělal bebí.
Když nad tím přemýšlím, můj vztah k Řípu je paralelou k životu v době covidové. Proč?
- Nejvíc nám chybějí věci, nad kterými jsme moc nepřemýšleli.
Poprvé jsem byla na Řípu, když mi byly čtyři roky. Jeli jsme tam se školkou. Ze samotného výletu si nepamatuju vůbec nic, jen vím, že pak jsme měli tuto horu namalovat. Učitelka mě sepsula za to, že jsem Říp namalovala zelený, když byl zkraje jara přece hnědý. No jo, ale vyhrajte si s detailním vyobrazením hlíny, kořenů stromů i jejich korun, když jsou vám čtyři roky.
Podruhé jsem se tam ocitla, když mi bylo šestnáct. Na ten výlet mám trochu jasnější vzpomínky: vím, že byla podzimní neděle, svítilo sluníčko a při výstupu po klikatých cestičkách jsme s rodinou řešili, jaké jméno dáme novému členu rodiny, několikaměsíčnímu morčeti, které k nám mělo zanedlouho doputovat.
Na Říp jsem pak chtěla vylézt sama 28. září roku 2018, ale v tu dobu jsem onemocněla. Potom jsem nad tím nijak nepřemýšlela… do doby, než přišel virus.
Proč řeším nějakou pitomou horu, kde jsem byla jen dvakrát v životě, ale už ne kamarády, které teď nějakou hodně dlouhou dobu nejspíš vůbec neuvidím? A když mluvíme o kamarádech… Podařilo se mi navázat kontakty s pár lidmi, s nimiž jsem léta nebyla v kontaktu. Jak se zpívá v jedné písničce: Nevíte, co máte, dokud o to nepřijdete.
- Dají se dělat i jiné věci.
OK, na Říp nějakou dobu nevylezu. Ale můžu vylézt někam jinam. Třeba na Budeč nebo na louku nad Trněným Újezdem. Ano, sice tam budu mít výhled na horu praotce Čecha, kam se nebudu moct podívat, ale nijak mě to trápit nebude, protože mi dosavadní putování bude stačit. Nebo nepůjdu nikam a zůstanu doma, protože pořád někam chodím a chci si trochu oddychnout.
Pandemie má samozřejmě tragické důsledky, o tom není pochyb. Na druhou stranu nám taky ukázala, že některé věci můžeme dělat i jinak: v jinou dobu, na jiném místě nebo s jinými lidmi. Proč lpět jen na jednom řešení, když jich máme k dispozici víc?
- Některé věci neutečou.
Hory nemají nožičky. Jsou tu s námi… no, vlastně i bez nás miliony let. Když se někam nepodíváme dnes, zkusíme to zítra, za týden, za měsíc, za rok nebo za deset let.
Pravda, tohle můžu v klidu říct, protože mi ještě nebylo třicet. Kdyby mi bylo osmdesát, věděla bych, že třeba žádné zítra už nebude.
Což mě ovšem nutí se zeptat: Má to pro mě tak velký význam, že když to neudělám, budu toho na smrtelné posteli litovat?
No jo. Na světě jsou i důležitější věci než vylézt na hromadu šutrů a hlíny…
Foto: Aktron / Wikimedia Commons
