Znáte větu „ve dvou se to lépe táhne“? Ve většině případů musím uznat, že je to určitě pravda. Ovšem když mému stomickému sáčku přibyl na břiše kamarád – další stomický sáček, náladu mi to rozhodně nezlepšilo.
Vždy jsem byla poměrně komplikovaný pacient. Nebo alespoň pacient, u kterého pooperační komplikace byly spíše pravidlem než výjimkou. Po vyšití stomie na jaře minulého roku jsem po propuštění z nemocnice řešila absces ve stehu. Takže kromě učení s novou stomickou pomůckou jsem měla za úkol si doma absces ošetřovat a několikrát denně proplachovat.
V průběhu léčby abscesu jsem od ošetřujících lékařů a sester několikrát slyšela, že jeho vyhojení potřebuje čas, ať jsem trpělivá. Ačkoli to zní jako lehce proveditelná a logická rada, vzpomínám, jak jsem s ní bojovala. Už jsem nechtěla řešit další komplikace a jen dál čekat, až se vše zlepší. Nic jiného mi však nezbývalo, a tak jsem doma ránu proplachovala, jezdila do ambulance na převazy a čekala…
Po několika týdnech péče se však situace nelepšila a z rány začalo odcházet stále více podivné, zapáchající tekutiny. Vydala jsem se pro radu do nemocnice, kde si mě nechali na hospitalizaci a začali léčbu abscesu podtlakovou terapií (viz článek Houbová sezona). Takže znovu na sál, další anestezie a další čekání.
Po pár dnech s houbou v břiše se od podtlakové terapie ustoupilo a na povrch vyšlo nové zjištění. Z léčeného abscesu se vyklubala píštěl. Ve střevě se mi utvořila někde další dírka a obsah si našel cestu až na povrch břicha, vedle mého pupíku. Velmi tenkou cestičkou se mi do tohoto místa dostávala tekutina, která kůži dráždila, a navíc byla velmi nepříjemně cítit.
Abych vás dostala do obrazu – od houby mi v břiše zůstala více než centimetr široká a hluboká rána. Z té dále odcházela tekutina, tudíž se zašít nemohla a muselo se čekat (opět), až si s ní tělo poradí samo. Zároveň rána nemohla zůstat jen tak otevřená a tekutině nemohlo být umožněno volně vytékat, například do gázového čtverce. Proto přišel na scénu stomický sáček č. 2.
Nastal dlouhý boj o hledání vhodné pomůcky – rána byla situována v nerovném terénu okolí pupíku, navíc v těsné blízkosti ileostomického sáčku. Společně s mou stomickou sestřičkou jsme nakonec vhodný sáček našly. Začala jsem si tedy na břicho lepit další pomůcku, dětský stomický sáček, při jehož aplikaci jsem pomocí pasty musela vytvářet kolem píštěle vhodný terén pro správné těsnění a odvádění.
Postupem času se otevřená rána pomalu hojila a zmenšovala, až mi na břiše zbyl jakýsi „pupínek“, který se nakonec vyhojil úplně. Píštěl se uzavřela a já po několika měsících mohla druhý sáček vesele odhodit pryč. 😊
Další pooperační komplikace byla zažehnána… Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší.
Foto: archiv Nikoly Martinkové
