Přesně tak si přijdu, když v čase předvánočním pochoduji sem a tam po hospodářství a bližším i širším okolí. Je toho všeho nějak moc, a jakmile vystrčím nos mezi lidi, mám pocit, že mi ho urazí pádění shánčlivých davů. I ta pozitivita, se kterou mě občas někdo pošťouchává vstříc vlídnější náladě, je hlavně toxická.
Zase se to sešlo a já si říkám, že jsem nejen autista, ale i blázen. U psů jsem bojovala s psincovým kašlem, u jednoho se to protáhlo v bronchitidu nereagující na antibiotika. Celý kočičí azyl chrchlá a kašle, špatné ledvinové hodnoty tady a zánět v kosti támhle. Kozy, ovce a další zvěř se rozhodla solidárně držet basu a pokašlávat taky. Asi abych nebyla úplně sama a odříznutá, jsem aspoň třikrát do týdne na veterině. Vedle toho se pokouším neutopit v bahně, sehnat řemeslníky kvůli postupné a lopotné rekonstrukci, psát super články, dohánět studium fytoterapie, když klasická léčba zrazuje. V zimě a mokru tahám kýble s krmením, seno a vodu, štípu dříví a přemýšlím, jestli jsem někde v životě udělala chybu a špatně zatočila. Na rukou mi z fyzické práce praská kůže do masa, jak si trapně uvědomuju, když se snažím obléct slušně a do něčeho, co není od bahna, slin, nebo hnoje. Svůj životní styl zjevně neskryju, ale jako správný autista se snažím maskovat, i kdyby mě to mělo zabít. Přemýšlím, jestli si stihnu pořídit letos stromeček dřív než po Velikonocích. Přemýšlím, jestli jsem všem dala všechny léky. Přemýšlím, jestli na svůj handicap zvládám hodně, nebo málo. Přemýšlím, jestli jsem Grinch v sukních, nebo Popelka na testosteronu.
Červenou nití mého přemítání jsou úvahy o kouzlu Vánoc. Měsíc hukotu, který zmizí stejně rychle, jako se přiřítil? Nákupní orgie, sváteční deprese, vzácné chvíle upřímné pohody? Nakonec jsem ráda, že jsem skoro poustevník. Vánoční svátky trávím ve stáji, ležím na seně, poslouchám chroupání a oddechování, sem tam nějaké to krknutí mých milých malých přežvýkavců. Zima mi není, protože se okolo poskládají psi. Snažím se pochopit, o čem je vlastně příběh o Ježíškovi, jaký odkaz a ponaučení zanechal pro všechny, kteří se tu na světě ocitnou. Pro mě je to v první řadě ujištění o tom, že lidská dobrota může a často přichází z nuzných poměrů, z nečekaných míst, že je třeba dívat se srdcem, aby člověk opravdu viděl, čím a kým obklopen žije. Přijde mi smutné, že se tak zásadní věc proměnila v to, že Ježíšek nosí dárky a čert uhlí. I když krize mnohé donutí začít si i toho uhlí vážit. Na druhé straně, neupíšou se potom čertům pro sebemenší vidinu trochy tepla? Přitom to živočišné, laskavé teplo koupit ani vynutit nejde, navíc je třeba se mu otevřít. A aby se člověk otevřel dobru, musí se otevřít i riziku zranění.
Nakonec jsme asi všichni trochu Grinchové, jen jsme si svoje jeskyně vybudovali uvnitř, aby bylo kam se schovat před posměchem a ústrky světa. V příběhu obou, Grinche i Ježíška, je rozhodující dětský element. Dětská potřeba sdílení, zvídavost, úžas a otevřenost vůči světu jsou silami, které nakonec léčí a přináší naději. Všichni ti, které společnost považuje za slabší, jsou nadějí a šancí na zastavení a připomenutí si toho, co je v životě nejdůležitější. Že bez pocitu dobra, smyslu a sounáležitosti se lidem nikdy nežije dobře, i když jsou zahrnutí věcmi a zážitky. No, někdy v tom jdu asi až moc dobrým příkladem 🙂
Foto: Pixabay