„Hlavně se snaž! To lidi ocení,“ bylo mi již jako malému vtloukáno do hlavy. Ano, především u sportovních aktivit nemohla má „maličkost“, která v devíti letech vážila takřka osmdesát kilo, nabídnout více než SNAHU.
Lidé ji opravdu oceňovali! Při povinném lyžařském kurzu mi byl udělen diplom za „udržování fyzické kondice instruktorů“ (byl jsem v jednom kuse na zemi a sám se nezvedl). Toto ocenění se dalo vykládat dvojznačně, kdyby k němu učitelka nedodala: „Ale jak on se snažil!“
Zhruba ve stejné době jsem také obsadil poslední místo v družinové Superstar. Píseň „Tři citrónci“ ovšem musely po skončení soutěže zazpívat všechny děti. Důvod? To já se přeci nejvíc snažil!
Snažil jsem se ještě dost let…
Do své nejtvrdší puberty, tedy zhruba do osmnácti. Snahu tehdy nahradila jiná slova, takřka homonyma: šňupání a šnaps. Snad právě tyto dvě věci a četba dekadentů mi snahu totálně zošklivily.
Ale i v tyto časy se mě pověst snaživce držela jako klíště. Mohl jsem místo čtvrtletní práce z matematiky sedět s kamarádem od osmi ráno v nonstopu, abych pak postoupil do maturitního ročníku. Na rozdíl od něho. Vyučující asi poznala, že já natlačil jedenáct kusů, zatímco Jenda jen deset a s chladnou jistotou konstatovala, že já se alespoň snažil.
Kořalka a věci v prášku člověka časem definitivně omrzely, stejně jako zbožňování dekadentů. Snaha se mi však stále eklila.
Pak přišla diagnóza RSky a já se dostal do Revenia. Tady jsem poznal Helenu, krásnou a vtipnou bytost, která se ovšem kvůli svému postižení musí snažit. Ne protože lidi snahu vidí. Ne protože lidi snahu cení. Snaží se pro úplně jiné věci. Snaží se, aby lidi neviděli rozdíl tam, kde není. A aby tam kde je, za chvíli už nebyl.
Konečně mi tu snahu někdo vysvětlil správně.
Takže děkuju moc, Helčo!
Markovy příběhy najdete také na webu aktivnizivot.cz
Foto: Pixabay, archiv Revenium
