Kdyby tohle řekl někdo jiný, vyznělo by to jako bezbřehá arogance. On si to ale může dovolit. Ví totiž dobře, o čem mluví. Narodil se před 32 lety jako nevidomý. Dnes žije obyčejný život a nebojí se říct nahlas, že je šťastný. Vždycky tomu tak nebylo.
Cesta za jeho snem byla klikatá
Seznámili jsme se na konferenci INSPO, kde mi úžasně namasíroval záda. Vyprávěl mi, že má dva velké koníčky, tím prvním je masírování a tím druhým technologie. „Moc jsem se sem těšil, jednak na novinky, kterých tu je spoustu a taky, že si tu pořádně zamasíruju,“ vyprávěl mi mezi hnětením jednotlivých obratlů mé ztuhlé páteře. Zpozorněla jsem. Někdo by třeba řekl, v sobotu musím do práce, budu tam celý den, to je otrava. A on? Že se prý těší, jak si bezva zamasíruje. Ten mladý muž mě začal zajímat. Zatímco jeho ruce tančily po mých zádech, vyprávěl mi, že ovládá osm druhů masáží, které různě kombinuje. Na mně prý právě používá kombinaci klasické a reflexní masáže s prvky Breussovy metody. Zatetelila jsme se blahem. Zajímalo mě, kdy ho vlastně napadlo, že se stane masérem.
„Já to vlastně chtěl dělat odjakživa, už jako dítě jsem všem mačkal a poplácával záda, protože to byla moje naivní představa masáže,“ směje se Honza. „Pak jsem to moc chtěl studovat, ale nevzali mě.“
A tak musel zvolit jinou, nouzovou alternativu. Nejdříve to zkoušel jako košíkář a kartáčník, ale to ho nebavilo. Přešel tedy na obor čalouník. Tam mu pro změnu oči opravdu chyběly a spíš si ubližoval, tak to vzdal a šel raději na keramiku. Ani to ale nebyla činnost, která by ho vnitřně naplňovala. A tak při první příležitosti, když se dozvěděl o možnosti udělat si soukromě masérský kurz, tak neváhal, přihlásil se a úspěšně ho absolvoval. V té době se zrovna uvolnilo místo maséra v lázních v Poděbradech a Honza se o něj začal ucházet. Zdálo se, že jeho život konečně nabral správný směr. Jenže přišla studená sprcha. „Odmítli mě, a to mě hodně srazilo. Tehdy mi pomohla mamka, která se jednoduše sebrala a šla se jich zeptat, proč mě nechtějí. Dozvěděla se, že se bojí, abych to jako nevidomý zvládnul. Tak jim vysvětlila, že není proč se bát a oni nakonec souhlasili, že to tedy se mnou zkusí.“
Honza v lázních masíroval bezmála tři roky. Byla to ohromná škola, hodně se tam naučil, ale také za to nemálo zaplatil. „Mě práce fakt nevadí, ale tam jí bylo skutečně neúměrně moc a ještě dost špatně placené. Nebylo výjimkou, že jsem dělal v prodloužených směnách i 15 klientů za den. Moje problémy nikoho nezajímaly. Hlavně, když se plnil rozpis. Byl jsem unavený a bez motivace.“
Nakonec paradoxně jeho, který celé dny nedělal nic jiného než že se snažil svýma rukama všem ulevit od bolesti, zradily jeho vlastní záda. Nemohl se hnout a musel s prací ze dne na den skončit a zůstat několik měsíců doma. Na to, co se mu tehdy honilo hlavou, nechtěl vzpomínat.
A když se konečně dal do pořádku, přišla zajímavá nabídka. „Zavolal mi kamarád masér z Novidy, že se u nich uvolnilo místo, tak jsem hned vyrazil na pohovor. A dobře to dopadlo,“ popisuje Honza velice důležitý moment ve svém životě.“ Od prvních dnů jsem si tu připadal, jako v jiném lepším světě. Víte, tady u paní Mašínové (pozn. redakce zakladatelka Novidy) je to něco úplně jiného, než jsem znal z minulosti v lázních. Jako maséři tu máme solidní pracovní podmínky, příjemné a důstojné zacházení. Jsem tady moc spokojený.“
A jaký je Honzův recept na štěstí?
„Mohu se svým klientům více věnovat, vidím výsledky, a to mě naplňuje. Masíroval jsem třeba jednu sedmdesátiletou paní, která měla obrovské problémy s bederní páteří a s kyčlemi. Trvalo rok, než jsem ji z toho dostal. Nedovedete si přestavit, jakou jsem měl radost, když mi nedávno napsala, že už si pěkně mašíruje po lese s hůlkami. Nebo jiná klientka. Byla to taková nabručená, nemluvná paní, kulhala a měla bolesti. Mazal jsem ji několik měsíců a pak jednou přišla. Poprvé byla veselá a volala na mě od dveří, že už nebere prášky. To bylo taky moc fajn. Jinak práce v Novidě je hodně různorodá, jezdíme i do firem a to mě taky baví. Nedávno jsme byli například v jedné významné farmaceutické firmě,“ svěřuje se sympatický nevidomý masér.
A jak popisuje svoje soukromí? Se svým největším miláčkem, sedmiletým vodicím Curly coated Retrívrem Alvinem, bydlí v nevelkém bytě ve své rodné Mladé Boleslavi. Svého čokoládově zbarveného kudrnatého parťáka s modrýma očima by za nic nevyměnil. Když má Alvin volno, tak je to snad ten největší mazel na celém světě, strká vám svůj růžový čumáček do dlaně a doslova vrní blahem při každém pohlazení. Jakmile mu ale Honza nasadí postroj, pochopí, že legrace končí, a že už je v práci. A okamžitě se změní ve výkonného profesionála, který přesně ví, kdy a co má pro svého páníčka udělat.
Honza mi vypráví, že má rád moderní technologie, sleduje trendy na internetu, má spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými si dopisuje přes internet. Vaří si, pere i uklízí, prostě žije si svůj obyčejný všední život. A upřímně o sobě tvrdí, že je šťastný. Proč? Protože svoji slepotu už nechápe jako handicap.
Foto: Eva Dosedělová
