Následující článek pojednává o takzvaném inspiračním pornu, nikoliv o pornu skutečném, takže ho mohou bez problému číst i mladiství.
Inspirační porno je odborný termín, se kterým přišla dnes již zesnulá australská aktivistka Stella Young. Na internetu můžete najít její přednášku Ne, nejsem vaše inspirace, děkuji za optání, kde vypráví, jak se potýkala od dětství s tím, že byla pro někoho inspirací:
„Vyrůstala jsem ve velmi malém městečku ve Victorii (australská provincie). /…/ Všechno bylo naprosto v normě. A když mi bylo patnáct, jeden člověk ze sousedství přišel za mými rodiči a řekl jim, že by mě rád nominoval na místní cenu za úspěch. A moji rodiče mu řekli: ‚Mno, to je sice hezké, ale je tu jeden takový problém. Ona vlastně nic nedokázala.‘ “
Možná jste to už viděli – bulvární zprávy s titulkem: „Tohle vás zaručeně rozpláče! Dívka pozvala autistického chlapce na svůj maturitní ples“ nebo fotku běžce s protézou, na které bylo napsáno: „A jaká je tvoje výmluva?“
V této přednášce objasňuje inspirační porno jako zobrazování postižených lidí v pozici objektů, které mají druhým činit potěšení – proto ta podobnost s pornem. Na rozdíl od inspiračního porna ale v tom reálném vystupují lidé dobrovolně a taky za to dostanou odměnu. Na druhou stranu, to, že se objeví postižený v inspiračním pornu nedobrovolně a nic za to nedostane, je podle mého názoru zanedbatelný problém.
Mnohem závažnější problém je ten, že za těmi fotkami se skrývá špatný přístup k postiženým lidem. Zkusme si malé mentální cvičení a dosaďme si do výše zmíněných případů alistického kluka a atleta s oběma funkčními končetinami.
Napsaly by noviny příběh o holce, která pozvala kluka na maturitní ples? Ne, protože se to děje neustále a není na tom nic zajímavého. A kdybyste sdíleli fotku Emila Zátopka se slovy: „A jaká je tvá výmluva?“, nejspíš by si vaši známí poklepali na čelo a řekli by: „Ty jo, zbláznil(a) ses? Vždyť na sport nemám talent, nechodím každý den trénovat, nikdy mě vlastně ani nezajímal, tak se věnuju něčemu jinému.“ Jenomže u postižených je to jiné kafe.
Proč tomu tak je? Lidé nevidí postižené jako sobě rovné, ať už vědomě, či podvědomě. Postižený člověk je chudák, se kterým nikdo nechce mít nic společného, a když ho pozvu na ples, bude to záslužná činnost. A pokud postižený zvládá něco lépe než většina populace, znamená to, že to je brnkačka nebo že je zbytek světa líný a nesnaží se. Co na tom, že dotyčný postižený taky musí chodit denně mnoho let trénovat, než se probojuje na nějaké to mistrovství či dokonce paralympiádu – která má bohužel nižší renomé než olympiáda.
To neznamená, že pro každého postiženého jsou běžné věci stejně jednoduché jako pro zbytek světa. Má-li člověk například posttraumatickou stresovou poruchu, kvůli které se bojí být sám doma, a jednoho dne zvládne sám usnout bez tišících prostředků, bude se pravděpodobně cítit vítězoslavně, ačkoliv většina lidí to zvládne bez pomoci. Jenomže v tom je ten vtip – co je nebo není ohromný výkon, o tom rozhodují postižení, kteří svůj život žijí. V inspiračním pornu ale žádný názor postižených nezazní, protože jsou pouhými objekty, na kterých si lidé bez daného postižení dokazují, jak jsou hrdinní, nebo neschopní.
Z tohoto důvodu mám jedno přání: Abyste se necítili ani nadšeni, že autistka napsala článek, ani zahanbeni mnou, která píše sloupky do časopisu. Nebo vás snad tytéž pocity přepadají u jiných tiskovin?
Foto: archiv Ivany Recmanové
