Začátky s Rozkveteme aneb jak spolu bojovaly kytky s chlebem

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Začínat s projektem je krásné. Vymyslíte, co budete dělat, jak se budete jmenovat. Co a koho budete potřebovat a kam pojedete nasbírat inspiraci. Všechno si to dáte do excelových tabulek a těšíte se na výkop. Za pár dní přijde epidemie, zavřou se hranice, lidi se zavřou doma a při pohledu na krásně sestavený harmonogram vám nezbyde nic jiného než zmáčknout Ctrl A a následně ten zpropadený Delete.

Tak znova. 

Začínat s projektem v době epidemie je na budku. Víte, co byste chtěli dělat, ale nemůžete. Víte, koho potřebujete, ale nemůžete ho navštívit a samozřejmě víte, kam byste jeli nasbírat inspiraci, kdyby ty vlaky jezdily. Také je vám jasné, komu byste ty květiny prodávali, kdyby ovšem klienti nezačali postupně odpadat vlivem finančního nedostatku. Ale může vás těšit, že víte, jak se budete jmenovat! To jo. 

Březen.
Při pláči nad sestavováním nové podoby harmonogramu projektu se rozhoduju, že začnu péct domácí chleba. Z kvásku každý den zadělám večer rozkvas, druhý den ráno těsto, které v poledne nechávám kynout v ošatce a odpoledne peču. K večeři máme voňavý chleba s praskající kůrkou. Stává se z toho takový hezký karanténní kolorit a kvásek je opečovávaný jako miminko.

Začátek května.
Jak karanténní opatření opadávají, začíná se k mojí radosti projekt zase probouzet. Jednoho dne – někde mezi jednáním s dodavatelem floristických potřeb a projížděním fotografií prostor k pronájmu – si uvědomuji, že jsem na něco zapomněla. Letím do kuchyně a zpod utěrky na mě nasupeně zírá překynuté těsto. Sice jsem vždycky byla přesvědčená, že mně se to stát nemůže, se zahanbením proto roztopím troubu a nechávám chleba, aby mě vytrestal tím, že se rozplácne a natruc nenafoukne. To se také stane a jsme si kvit.

Polovina května.
Snažím se jít do sebe a svou chlebovou tradici držet. Jedu do Žamberka kouknout na zahradnictví, které spravuje Sdružení Neratov. Večer před odjezdem se omluvím dětem, že druhý den nebude chleba (to, že doma nebudu já, nevadí). Dávám kvásek do lednice, aby nepotřeboval tak často krmit. 

Návštěva Žamberka je okouzlující. Zahrada se záplavou rostlin a paní Majka, která všechno vede jako zkušený dirigent svůj orchestr. Jsem plná entuziasmu a odjíždím domů s radostí. Kdybyste někdy chtěli udělat dobrý skutek, ozvěte se jim. Pomocná ruka se vždycky hodí. Bude tam na vás čekat milé přijetí, hrnek čaje a mezi povídáním třeba nějaký ten záhon na vypletí.

Konec května.
Při radosti ze znovunabyté svobody pohybu přestávám kvásek sledovat a tak trochu… ehm… i krmit. Do reality mě probouzí dceřin dotaz, co je to za „věc v tý lednici“. Ta věc už rozhodně nekvasí a myslím, že na ní začalo růst něco, co tam určitě být nemá.

Červen.
Dochází mi, že místo kvásku budu krmit Rozkveteme. Odteď bude plnit moje myšlenky ve všedních dnech a často i o víkendech. Moc se na to těším a zároveň mě z toho tak trochu lechtá u žaludku. 

Ale kdybyste od nás třeba někdy chtěli kytici a k tomu i chleba, slibuju, že napnu síly! Zatím nám držte palce, je před námi ještě hodně práce.

Foto: Markéta Zelenková

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!