Když se řekne nadměrná aktivita, neboli hyperaktivita, asi každý z nás si tak nějak automaticky představí malého raubíře, pochopitelně chlapce, který poskakuje na gauči i u pohádek a každou chvíli ho někdo musí sundávat ze stromu. A ve škole ho to nebaví, proto sem tam vyruší a sem tam přinese poznámku. Ale vyroste z toho. Přesně takový byl můj bratr, kterému byla diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou, tedy ADHD. I proto se ADHD často spojuje s dětmi, obzvlášť s chlapci. Praxe je však jiná, ADHD se objevuje jak u dospělých, tak i u ženského pohlaví.
ADHD mi diagnostikovali až ve dvaceti letech, po semestru na vysoké škole, přestože jsem se s ním narodila stejně jako můj mladší bratr, kterého ovšem diagnostikovali už na prvním stupni. Matku si tehdy vzala stranou bratrova třídní učitelka s tím, že ona sama má syna s ADHD a v bratrovi vidí stejné rysy. I když jsem potom doma tvrdila, že ADHD sedí i na mě, kritéria jsou nastavená především pro kluky. Tím primárním kritériem, kterého si asi každý všimne, je hyperaktivita. Fyzická aktivita je obvykle spojovaná s mužským pohlavím, obzvlášť když jsou muži od přírody lépe svalově vybaveni, proto se u děvčat ADHD snadno přehlédne. Nezapadá totiž do očekáváného vzorce chování; dívky jsou obvykle spíš nepozorné, než že by byly nadměrně fyzicky aktivní. Jejich nepozornost se pak od pohledu zaměňuje za lenost a impulzivita v chování zase za labilitu.
Kvůli své nepozornosti a roztěkanosti, která občas vedla k zapomnětlivosti, kdy jsem si například doma nechala školní projekt, na němž jsem poctivě makala, jsem celý život byla nazývána „lajdákem“ a „flákačem“, kterého nic nebaví, a nikoho nenapadlo, a to ani lidi s pedagogickým vzděláním, dát si můj „lajdácký“ přístup dohromady s ADHD, o kterém se v dnešní době mluví čím dál častěji. Bohužel se často setkávám s přístupem redaktorů, kteří ve svých článcích opakují vyvrácené mýty o ADHD.
Dokonce se nedá ani tvrdit, že bych nebyla fyzicky aktivní. Ve škole jsem se každou přestávku šla projít po chodbách, protože jsem nevydržela tak dlouho sedět. Nicméně i jako malé dítě jsem byla mnohem aktivnější, než je pro ‚holčičky‘ typické. Často jsem dělávala kotouly, pravidelně jsem lezla po nábytku, hlavně do výšek jako kočka, dělala jsem si vlastní překážkové dráhy, pobíhala jsem a poskakovala. A to i přesto, že jsem mívala časté bolesti nohou kvůli autoimunitní nemoci (o tom někdy příště) a narodila jsem se s vadou srdce, jež vždy značně omezovala mou fyzickou kondici (i o tom příště).
Veškerá potíž s psychickými propady a neurodiverzitou spočívá v tom, že dokonce i nelaická veřejnost, tedy ta, která by měla být dostatečně zkušená, bazíruje jen na tom nejznámějším, a tudíž i nejočekávanějším rysu, jenž se s diagnózou pojí. A tak často pro jeden strom – fyzickou hyperaktivitu – nevidí les složený z nepozornosti, roztěkanosti, zapomínání, vnitřní tenze, ztrácení se v čase, impulzivity, problémů s dokončením činnosti, dyspraxie* a nízkého sebehodnocení. A co hůř, zapomínají, že se určité skutečnosti mohou dostat do kondradikce. Například že člověk, který trpí chronickými fyzickými problémy, se pochopitelně nebude projevovat hyperaktivně, přesto stále může mít naprosto jasné ADHD. Tak jako já.
A to je ten důvod, proč jsem „nálepku“ ADHD dostala až na vysoké škole, poté, co jsem na vlastní žádost zašla k psycholožce, k níž mě dohnaly dlouhodobé opakované epizody deprese, z největší části pramenící právě i z nerozpoznaného ADHD.
*Vývojová porucha motorických funkcí v plánování a organizaci pohybů, laicky řečeno nešikovnost
Foto: Pixabay
