Všechno to začalo asi před rokem. V té době jsem už do Inspirante psala, nicméně jako externistka. Jednoho dne jsme se o něčem bavili na poradě, ani nevím už o čem, ale vím, že když přišla řada na mě a mluvila jsem, zmínila jsem, že nemám invalidní důchod. Naše šéfredaktorka se na mě zděšeně podívala a zeptala se: „Vy nemáte invalidní důchod?!“
Koukala jsem na ni, jako kdyby se mě zeptala, jestli mám maturitu. Ne, nemám invalidní důchod, proč bych ho měla mít? Nedává se snad jen lidem, kteří nemůžou chodit do zaměstnání? Já chodit můžu…
Byla jsem rychle vyvedena z omylu. Invalidní důchod není podmíněn tím, že člověk není schopen vykonávat zaměstnání. Dokonce může pracovat na plný úvazek, pokud mu to zdravotní stav dovolí a má o to zájem. Přiznám se, že mě to překvapilo. Nikdo mi neřekl, že na invalidní důchod nárok mám. Ale je lepší se tyhle věci dozvědět pozdě než nikdy.
Sjednala jsem si schůzku s Hanou Potměšilovou, která je v Reveniu expertkou na sociální problematiku, a osvětlila mi, jak žádost o invalidní důchod probíhá. Všechno jsem si poctivě poznamenala a na začátku nového roku se vrhla do žádosti.
Nejdřív jsem požádala na své psychiatrii (kde se léčím s obsedantně-kompulzivní poruchou) o odborný posudek. Když mi byl vydán, donesla jsem ho své praktické lékařce, nicméně mi bylo řečeno, že si ještě musím zajít na sociálku pro dotazník, který ona vyplní a pošle zpátky. Zašla jsem tedy na sociálku v místě trvalého bydliště. Musela jsem se tam stavit dvakrát, neboť mi při první návštěvě sdělili, že jim chybějí dva evidenční listy důchodového pojištění od dvou mých bývalých zaměstnavatelů, a potřebovali donést ještě nějaké doklady. Nebýt toho, že jsem tam zašla, možná bych měla nižší starobní důchod, protože někdo z účtárny kdysi zapomněl něco někam poslat. Při další návštěvě jsem už potřebné doklady dodala a bývalí zaměstnavatelé také zaslali sociálce vše potřebné, úřednice mi předaly dotazník pro praktickou lékařku a ještě mi sdělily, že ke komisi zvána nebudu, protože je málo lékařů a Středočeský kraj je příliš roztahaný na to, aby museli žadatelé jezdit sem a tam.
Došla jsem za praktickou lékařkou. V dotazníku se mě ptali, jestli se dovedu učesat, zda vím, co je dneska za den, a jestli zvládnu zatnout pěst. Na to, jak pracuji, co k práci potřebuji a že ne každý zaměstnavatel to nabízí, se dotazník bohužel neptal, přitom mi to přišlo relevantnější, ale co se dalo dělat. Lékařka vyplněný dotazník odeslala a já jsem nějakou dobu nemusela nic řešit.
Asi o měsíc později mi přišel ze sociálky dopis, kde mě žádali o dodání psychologického vyšetření. Vzala jsem si tedy své několikastránkové potvrzení o diagnóze a dorazila na úřad. Zaklepala jsem na dveře, vstoupila a předala úřednicím potřebný dokument. Požádaly mě, ať si sednu na chodbu.
Jedna z nich někam odešla a začala se s kýmsi bavit. Moc dobře jsem je neslyšela, ale zaznamenala jsem, že nějaká žena cosi opakuje o tom, že ten dokument je starý deset let. Potom za mnou ta úřednice přišla a řekla mi, že potřebují novější dokument.
„Jak – novější?“ ptala jsem se zmateně.
„Nesmí být starší než tři měsíce.“
„Ale já mám vrozené postižení.“
„A co já budu dělat s deset let starým papírem?!“ ozvalo se mi za zády. Byla to místní posudková lékařka. „Objednejte se k psychologovi, ať vás vyšetří,“ řekla mi.
Kdo tuší něco o diagnostice autismu, ví, že to dělá v republice jen pár center a čekací doba je neuvěřitelně dlouhá. „Ale na to se čeká rok a půl…“
„To se teda nečeká, čeká se tak dva měsíce,“ zařvala na mě doktorka a odešla.
„Objednejte se k nějakému psychologovi, požádejte ho o vyšetření a řekněte mu, že jste si myslela, že máte nějakou diagnózu,“ řekla mi milejším tónem úřednice, ale vůbec mi to nepomáhalo. Že jsem si myslela, že mám nějakou diagnózu? No ne asi, byla jsem vyšetřena člověkem s titulem a razítkem. To vážně sociálka nevěří profesionálům?
A tak začalo mé hledání psychologů. První nebral telefon. Druhý neodpověděl na esemesku. Třetí neodpověděl na mail, ačkoliv měl na webu uvedeno, že k objednání mají zájemci používat výhradně ten, nikoliv telefonní číslo. Čtvrtý nebyl klinický psycholog, takže mě vyšetřit nemohl. Pátý zase neměl čas.
Když už jsem byla opravdu hodně zoufalá a měla pocit, že psychologa neseženu, napadlo Petru Horákovou, naši šéfredaktoru, že bych mohla kontaktovat tu psycholožku, která mě před deseti lety diagnostikovala. Rychlé gůglení ukázalo, že pracuje v jiném středisku, nicméně stále dělá psycholožku, je naživu, není na rodičovské ani v důchodu. Napsala jsem jí e-mail, kde jsem popsala svou situaci. Odpověď mi přišla z mailové adresy dětský psycholog zavináč doména cé zet. Souhlasila, že mě znovu vyšetří a že mi napíše posudek. Jít k dětskému psychologovi, když už nejste dítě, je hrozně divné, ale nedalo se svítit.
Psycholožka mě tedy vyšetřila a vyhotovila i zprávu. Vzala si za to několik tisíc korun. Naštěstí nejsem člověk, co by měl hluboko do kapsy, takže mě to finančně nezruinovalo. Posudek jsem donesla opět na sociálku, tam už s tím problém neměli, vyrazila jsem domů a čekala na verdikt.
Na adresu mého trvalého bydliště mi přišlo upozornění z České pošty, že si mám u nich vyzvednout psaní do vlastních rukou. Hned jak jsem to zjistila, popadla jsem klíče a občanku a dorazila tam. Měla jsem štěstí, za pět minut zavírali. Obálku jsem otevřela na ulici a začetla se do druhé stránky onoho dopisu, protože jsem ji vytáhla jako první.
„Posuzovaná je schopna po vzniku invalidity n-tého stupně vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti…“
Jestli jste viděli videoklip k písničce Happy od Pharrella, asi si dovedete představit, jak jsem pak běžela po ulici. Myslím, že první, komu jsem to sdělila, byla moje sestra.
Byl to náročný, několikaměsíční proces. Jsem ráda, že jsem ho podstoupila, a jsem vděčná všem lidem, kteří mi pomohli nebo mě podpořili, nepředstavovala jsem si však, že mě to bude stát nervy i peníze. Pár lidí v mém okolí mi řeklo, že by do toho po mé zkušenosti nešlo, což mě moc mrzí. Ale chápu je. Systém je bohužel nastavený tak, že spoustu lidí odrazuje a deptá. Proto bych chtěla apelovat na všechny, kteří s tím mohou něco udělat, aby jej změnili. Koneckonců nikdy nevíte, jestli něco takového nebudete někdy potřebovat.
Foto: archiv Ivany Recmanové