Slovo „sebeobhájce“ se používá pro označení lidí, kteří mají určité postižení a bojují za svá práva. To slovo používají jak oni sami, tak ti, kteří se mezi ně nepočítají. Jeho používání však vyvolává – nebo by mělo vyvolávat – určité otázky.
Poprvé jsem byla nazvána sebeobhájkyní někdy před rokem, čili v době, kdy už jsem toto slovo znala. Aby ne – je široce používané a najdeme ho dokonce i v názvech některých organizací, například ASAN, což je zkratka z Autistic Self-Advocacy Network, v angličtině Autistická síť sebeobhájců.
To slovo mi však přišlo zvláštní. Ne, nepovažuji ho za hanlivé ani urážlivé. A vlastně ani za nevhodné, protože lidé, kteří jsou tak označováni, skutečně hájí sebe. Nabízí se ovšem otázka: Proč toto slovo používáme pro neurodivergentní lidi, ale už ne pro ostatní?
Díky tomu, že se angažuji a že jsem se i v minulosti angažovala v boji za práva dalších skupin lidí, do kterých patřím, jsem se setkávala také s jinými termíny – ale nikdy se mi tam nestalo, že by mě nebo kohokoliv jiného někdo nazval „sebeobhájcem“.
Přitom jsme definici sebeobhájců splňovali – hájili jsme svá práva. Jednou jako ženy, podruhé jako LGBT+ lidé, potřetí jako obyvatelé kladenské čtvrti Dubí. Když jsme ve škole probírali národní obrození, byli Češi bojující za zachování češtiny označováni jako „obrozenci“, nikoliv jako „sebeobhájci“.
Protože jsem lingvistka, často se zabývám tím, proč používáme určitá slova, proč vůbec něco nějakým slovem označujeme a proč vlastně něco říkáme. Že máme slovo „sebeobhájce“, když můžeme použít řadu jiných výrazů – „aktivista“, „bojovník“, „angažovaný občan“ a podobně –, mě nutilo přemýšlet.
Už to, že někoho pojmenujeme „sebeobhájce“, tedy jako člověka, který obhajuje sebe, znamená, že ho nějak odlišujeme od těch, kteří se neobhajují – nebo neobhajují sebe.
Byla jsem svědkem, že organizátoři jedné konference o autismu sháněli autistu, který by na ní přednášel – a když se přihlásili dva lidé, bylo jim řečeno, že se bude muset vybrat jen jeden z nich.
Stalo se mi, že mi někdo poslal screen statusu na Facebooku, kde autor vyjmenoval asi deset lidí, které považoval za elitu autistického světa – a nebyl mezi nimi ani jeden člověk na autistickém spektru.
Byla jsem několikrát svědkem toho, jak někdo zpochybňoval schopnost autistů si vůbec něco organizovaně obhajovat – ačkoliv na světě existují organizace právě jako americký ASAN, francouzská Association Francophone des Femmes Autistes nebo český Adventor.
Když se tyhle věci dějí, může skutečně člověk s autismem, který hájí svá práva, působit jako zjevení. Ale my zjevením nejsme a je nás hodně – jen nejsme slyšet, protože musíme bojovat, aby nás bylo vůbec vidět a slyšet.
Je samozřejmě věcí každého autistického aktivisty, jestli se bude nazývat sebeobhájcem. Ani já nemám s tím slovem problém. Otázkou ovšem je, jestli tím, že takto označujeme jen některé lidi ze všech, kteří do této definice spadají, nesdělujeme světu něco, co mu sdělit nechceme. Třeba to, že lidé, kteří hájí sami sebe, jsou výjimkou.
Ale my žádnou výjimkou nejsme. Každý z nás se angažuje tak, jak nejlépe umí. Už jen to, jak se necháváme nazývat, lze považovat za formu aktivismu. A jednou z forem sebeobhájcovství může být i to, že si někdo nebude přát být nazýván sebeobhájcem.
Foto: Pixabay
