U kamarádky ve městě vznikl před několika lety jakýsi spolek pro postižené. Každé setkání začínal diskusí na téma „které postižení je na tom nejhůř“. Nemusím dodávat, že kamarádka odtamtud po nějaké době zdrhla.
Občas se tohle téma z ničeho nic vynoří a pak zase zaleze do nory k zimnímu (ale klidně i letnímu) spánku, aby se zase po čase objevilo. Kdo trpí víc? Nevidomí, nebo neslyšící? Lidé s depresí, nebo kvadruplegici? Naštěstí tyhle diskuse netrvají dlouho a po čase se debata přesune k něčemu jinému.
Dřív jsem nad tím příliš neuvažovala. Kdybyste se mě na toto téma zeptali před deseti lety, nejspíš bych si pomyslela, že nejspíš to má těžší jedna skupina ve srovnání s druhou, protože jsem na první pohled viděla překážky, s kterými se musí potýkat.
Když mě vzali po maturitě na vysokou školu, přišel mi poštou obří balík se spoustou letáků: Jak si zažádat o kolej, jaké předměty si můžu zapsat, kde se dá na půdě školy hrát frisbee… a také kam se obrátit, když mám nějaké postižení.
Je to samozřejmě už nějakých devět let, z té doby si však dobře pamatuji, že jsem se podívala na webové stránky školy a našla tam videa s rozhovory s postiženými studenty. Jedním z nich byla dyslektička.
„Dyslexie se taky počítá jako postižení? Aha. Tak to jo,“ pomyslela jsem si tehdy. Vlastně mi to připadalo revoluční. Škola uznávala, že dyslektici mají také své potřeby.
Pro mnoho lidí je autismus strašně složité nebo náročné postižení, protože se autisté potýkají s diskriminací na trhu práce, ve školství i v dalších oblastech. A někteří si myslí, že třeba dyslektici nebo alergici jsou na tom lépe, protože znají dyslektiky nebo alergiky, kteří školou bez větších zádrhelů prošli a uplatnili se na trhu práce bez diskriminace.
Jenže zároveň netuší, že existují dyslektici, kteří školy zanechali, protože na ně nebyla připravena, oni se tam trápili a své trápení ukončili vysvědčením z druhého pololetí deváté třídy a rovnou nastoupili do práce. Nebo že jeden alergik zemřel, protože snědl sušenku, o které netušil, že obsahuje oříšky, jež jeho organismus nesnesl.
Já jsem se naučila číst sama od sebe ve čtyřech letech a v první třídě jsem se při slabikování nudila. Nikdy jsem školy nezanechala a dosáhla magisterského titulu. Můžu sníst čokoládu s mrkví a zapít to mlékem, a nic se mi nestane (kromě toho, že mi mrkev v kombinací s čokoládou asi chutnat nebude). Na druhou stranu existují situace, kdy bude dyslektik nebo alergik bez dalšího postižení na rozdíl ode mě za vodou, protože ho v něčem společnost omezovat nebude. Abych parafrázovala svoji vyučující na matematickou lingvistiku: Při dvaceti stupních bude někomu tak akorát, jinému bude zima a dalšímu horko.
Žádné z postižení tedy na tom není nejhůř. S každým se žije ve společnosti jinak a každý postižený má odlišný životní příběh, proto je nesmysl soupeřit o to, kterému se má dostat více pozornosti.
Foto: Pixabay
