Možná jste slyšeli už o nějakém případu, kdy postižený musel vykonat nějakou práci zadarmo, ačkoliv by za ni dostal s největší pravděpodobností zaplaceno, kdyby postižený nebyl. Nebo by zaplaceno nedostal, ale stejně by to vypadalo úplně jinak.
Mně se vykořisťování lidí nelíbí a je mi celkem jedno, jestli se jedná o postižené, bangladéšskou pracovní sílu nebo o kohokoliv jiného. Právě proto, že je to o mně známo, jsem si myslela, že mě nic takového nepotká, jenže, jak se ukázalo, hluboce jsem se mýlila.
Jednou mě kontaktovala jedna neziskovka, kterou nebudu jmenovat, a chtěla ode mě cosi jako školení, a to na základě toho, že mám zkušenost s autismem a jsem schopná něco takového dát dohromady. Od začátku jsem věděla, že to bude zadarmo, ale v tu chvíli mi to nijak nevadilo – jednak ta neziskovka byla na pokraji krachu a neměla snad ani peníze na mzdy regulérních zaměstnanců, jednak jsem věděla, že to bude stát za to i tak, protože šlo o něco revolučního.
Strávila jsem nad tím několik hodin času a měla jsem hroznou radost z toho, že se mi to povedlo. Následujících pár měsíců jsem si myslela, že je všechno supr, fajn a příjemné.
Jednoho dne jsem ale zjistila, že ta neziskovka udělala chybu, na kterou jsem v tom školení nebo tak něčem upozorňovala. Když jsem se jim ozvala s tím, že udělali botu, jednak se začali hájit, jednak se mě zeptali: „A jak to tedy máme udělat?“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo jestli mám brečet. Strávila jsem několik hodin tím, že jsem někomu vysvětlovala, jak má být ohleduplnější k autistům, ale dotyčnému to evidentně prolétlo jedním uchem tam a druhým ven. V tu chvíli mě mrzelo, že jsem do toho vůbec šla.
Samozřejmě, mohli byste namítat, že tohle se může stát i při placené práci. A měli byste pravdu, protože takové věci se skutečně dějí – jenomže na rozdíl od neplacené práce vám i za zbytečnou námahu dají peníze a vy si pak můžete zajít do hospody, zlít se pod obraz a doufat, že druhý den ráno s kocovinou si to nebudete pamatovat. (Ne že by pití alkoholu bylo dobrým řešením problémů.) Z dobrého, ale vlastně ani špatného pocitu si pivo, čokoládu a vlastně vůbec nic na zahnání žalu ale nekoupíte.
Z toho, co mi pověděli moji postižení kamarádi, jsem zjistila, že se nejedná bohužel o ojedinělou situaci. Zdá se tedy, že máme všichni zaděláno na problém – postižení se cítí frustrováni, že do něčeho vloží hromadu úsilí a nic z toho mít nebudou, a tak se rozhodnou nikomu nepomáhat, takže neziskovky a další organizace přijdou o odborníky.
Proč se to děje? Těžko říct, do hlavy těm lidem nevidím. Napadají mě dva důvody: Buď upřímně chtějí spolupráci s postiženými, ale nevědí, jak na to, nebo si myslí, že postiženým prokážou obrovskou službu jen tím, že jim vůbec nabídnou nějakou činnost, aby se cítili být užiteční. To druhé je ale hrubý omyl – spousta postižených nějak v životě funguje a nikdo se opravdu netřese, aby mohl dělat neplacenou práci pro neziskovku, protože ho jinde nechtějí. Pořád ale doufám, že ti první převažují.
Jak z toho ven? Pokud chcete po postiženém expertizu, chovejte se k němu jako k jakémukoliv jinému expertovi: Investujte do něj peníze, a pokud peníze nemáte, ukažte mu, že si ho vážíte.
Foto: archiv Ivany Recmanové
Napadá mě ještě jedna možnost, proč tomu tak je. Žijeme ve světě, kde peníze pro některé znamenají měřítko kvality člověka. Takže máme už v podvědomí, že když někdo dělá něco zadarmo, asi to nebude až takový odborník a machr, jinak by to zadarmo nedělal. Znám to ze své práce, když připravujeme nějaké akce pro veřejnost. Často se ozve námitka: “Je dobrý/populární, bude za přednášku chtít dost peněz. Neznáte někoho, kdo toho ještě moc nedokázal, ten by udělal přednášku zadarmo, ne?” Naštěstí to tak není, i velký odborník nebo známá osobnost udělá leckdy věci pro druhé zdarma, protože zkrátka to zdarma udělat chce. Takže… Číst vice »