„Půjdeš taky? Nechceš se radši učit?“ je přede mne položena otázka ohledně mé účasti na akci Pojďme s Reveniem uklidit Hluboš.
Nastává morální dilema.
Potřebuju dopsat tisíc věcí do školy, zkouškové se blíží. Zároveň s určitostí vím, že přes den nic nevyplodím. Tudíž bych mohl dělat něco užitečného…
„Samozřejmě, že půjdu.“
Dobře a teď popravdě: největší dilema ohledně mého rozhodnutí jistě netkvělo v tom, že se blíží zkouškové, ale v tom, že se na Hluboši bude pracovat. Pracovat rukama. Ehm… Co to vlastně znamená? Aby se má nebohá hlava nepřevařila a nevyhlásila error, zkusím si nejdřív definovat, co práce rukama asi neznamená. Pracovat rukama asi neznamená popíjet kafe a tvářit se u toho důležitě. Pracovat rukama asi neznamená zamyšleně pokyvovat hlavou a občas prohodit blbý vtip, kterému se zasmějete jen vy sami. Pracovat rukama asi neznamená x hodin prokrastinace kontra několik hodin totálního „fretka style“. Pracovat rukama podle mojí dedukce neznamená něco, co by se mi líbilo…
Tato dedukce se mi potvrzuje i v praxi na místě. Brzy zjišťuji, že pokud si chci mezi kolegy udržet alespoň špetku důstojnosti, musím se pohybovat co nejdál od kladiva. Kladivo totiž není ani kámoš, ani žrádlo… Z mých soukromých statistik vyplývá, že z deseti pokusů o trefení cíle tímto nástrojem hrůzy jsem neuspěl ani jednou.
Právě po tomto desátém pokusu se usměju na kolegu, který musel zpozorovat mé zoufalé snažení: „Člověče, moc mi to s tím kladivem nejde…“
„Neboj se, mně taky ne.“
Ach, ty momenty, kdy člověk ví, že v něčem není sám!
Už jako malému frackovi mi bylo řečeno, že pokud se neuživím mozkem, pravděpodobně chcípnu hlady. Uvědomělejší z vás by mi mohli kontrovat, že vše je o cviku a svojí manuální zručnost jsem mohl trénovat… Těm uvědomělejším z vás uděluji zlatého bludišťáka a ty normálnější vyzývám ke společnému výzkumu na téma nepříznivé dopady fyzické práce na zdraví člověka.
Pokud se nedojde k uspokojivému výsledku, jsem ochoten zapůjčit své tělo i ducha k laboratornímu výzkumu, jelikož se mi již v dětství povedl obdivuhodný kousek. Na výzvu rodičů, abych pomohl s nákupem, reagovalo mé tělo takto: na kůži na stehnech mi vyskákaly obrovské rudé pupence a mé pohybové ústrojí přestalo poslouchat. Výsledek? Zamotané hlavy mnoha lékařů a tři měsíce absence ve škole. A to tehdy byla jen pomoc s nákupem…
Další čtení:
Reveniu pomáhaly s úklidem na zámku desítky dobrovolníků
Foto: Jakub Koucký, Ondřej Zdrubecký, Jindřich Pozlovský
