Winston Churchill prý kdysi řekl, že v životě existují jen dvě jistoty: daně a smrt. Já bych k tomu přidala třetí jistotu, a to existenci takovýchto či podobných konverzací:
„Je těžké být autistou. Nerozumím lidem kolem sebe.“
„To každej.“
„Ale krom toho se taky snadno společensky unavím a musím být o samotě.“
„Já taky.“
„Ale u tebe je to něco jiného. Ty nejsi autista.“
„Všichni jsme tak trochu autisté.“
Proč je to problém? Je to jednoduché – bez ohledu na to, jak to ten druhý člověk myslel, došlo k tomu, že shodil či podcenil obtíže, s kterými se autisté v životě potkávají. Samozřejmě, není to věc, která by se týkala jen autistů. Někteří lidé, kteří žijí s depresí, si stěžují, že se označení „deprese“ vžilo pro označení jakékoliv špatné nálady nebo smutku, kvůli čemuž přestala laická veřejnost mezi depresí a smutkem rozlišovat. Když pak člověk s depresí řekne: „Promiň, ale dnes nikam nejdu, mám depresi, sedím doma na gauči a nejsem schopná nic udělat,“ člověk bez deprese na to řekne: „Ale jdi ty, já mám taky občas depresi a je to úplně v pohodě, stačí si jít akorát ven zaběhat a nelitovat se!“ Není snad potřeba dodávat, že depresi běháním ani zákazem sebelitování nevyléčíme.
To, že se autismem označují věci, které s ním nemají nic společného, má podobné důsledky. Už několikrát jsem se setkala s tím, že lidé říkali, že za jejich mladých let žádný autismus nebyl, protože kdo zlobil, dostal na zadek a byl vyléčený, nebo že autisté mají „používat mozek“. Přitom autisté mozek používají, jen jinak, než jak ho používá ten, kdo si na autisty stěžuje. Je to totéž jako používat Ubuntu a stěžovat si, že funguje jinak než Windows.
Přesto pořád doufám, že výše zmíněné rozhovory se časem přestanou vyskytovat a že si lidé budou navzájem věřit různé problémy, i když s nimi nemají zkušenost nebo je jejich mozek zpracovává jinak. Nikdy totiž nevíme, jestli se neocitneme na druhé straně barikády.
