„Ty máš výhodu, že nic necítíš. Netrápí tě, jak se chovají ostatní, jsi jako robot.“ 

Podobnou větu ve svém životě uslyší mnoho lidí s poruchou autistického spektra. Svého času se totiž i mezi odborníky tradovalo (a mnozí v těchto tmách nadále setrvávají), že autismus a empatie se navzájem vylučují. Buď máte jedno, nebo druhé, ale ne obojí. Je to jeden z důkazů, jak moc dokáže společnost rozhodovat o určité skupině ve stylu „o nás bez nás“. Myslím, že je snadné pochopit, že to není fér.
Vždycky jsem si myslela, že normální lidský přístup je se zeptat přímo. Naslouchat zkušenostem lidí okolo. Protože nikdo nekráčíme v jejich botách a respekt je přece i o umění sdílet a reflektovat. Bohužel jsem se jako autistka dostávala do situací, kdy moje prožívání, city i vciťování druhá strana ignorovala, protože diagnostická kritéria hovořila jasně. A bohužel jsem došla k pocitu a vysvětlení, že nedostatek empatie byl často právě na té druhé straně, která bezcitně škatulkovala živé bytosti na základě jakýchsi tabulek. I tam, kde se údajně specializovali na pomoc lidem s autismem, se mi mezi dveřmi dostávalo zhodnocení, že mám deficit v emoční oblasti a poruchu empatie. Vzdala jsem takto kupříkladu svou myšlenku jít studovat psychologii nebo sociální práci – bylo mi přímo řečeno, že mám zvážit takové obory, protože nebudu schopná se vcítit do klientů. Strašně to bolelo. Jako vždycky, když vás někdo vůbec nevidí.
„Šla jsem k odborníkovi, bylo mi zle. Celý život mám problémy zapadnout, problémy v práci. Samotnou práci zvládám moc dobře, ale nebyla jsem nikdy oblíbená v kolektivu. Hledala jsem vysvětlení, začala jsem si číst články na internetu, čím víc jsem si četla o Aspergerově syndromu, tím víc mi přišlo, že to jsem já. Ale psychiatr mi řekl, že autismus nemám, že bych nemohla mít partnerský vztah, neměla bych empatii a nemohla pracovat, mít děti. Chce se mi z toho brečet, protože každý den je boj, ale nikdo to nevidí.“ Tuhle smutnou zprávu se mnou sdílela jedna z žen, která má podezření, že je sama na spektru. Nejde o výjimku, podobných případů je moc, příliš moc.
Kde se stala chyba?
Pro charakteristiku autismu se používá schéma tzv. autistické triády. Ta říká, že osoby s autismem mají problémy ve třech oblastech: komunikaci, sociální interakci a představivosti. Problémy se sociální interakcí byly (a pořád ještě jsou) dávány na vrub právě nedostatku empatie, nedostatečná schopnost představivosti potom prý brání vžít se do situace druhých lidí. Z nějakého důvodu tak došlo ke zkratkovitému vysvětlení různých projevů autismu, třeba potřeby trávit čas o samotě, atypických reakcí, vyhýbání se intenzivnímu projevování emocí, jako nedostatku vcítění se a ve své podstatě nezájmu o druhé lidi. Jak je to ve skutečnosti?
Sama jsem těžce hyperempatická. Emoce jsou v mém světě vysoce nakažlivé, a pokud se dostanu do intenzivnější sociální interakce, je ten proud emocí těžké zvládat. Můj mozek vnímá vše i neverbálně a většina těchto vjemů probíhá nevědomě. O to těžší je najít správnou míru a nepřekročit hranici, kdy bude stresu příliš. Někdy cizí emoce prožívám intenzivněji než ti, ve kterých se odehrávají. I dlouho po setkání jsem plná dojmů a pocitů a bez usilovného soustředění a řešení toho, co je moje a co je cizí, přichází smyslové přetížení a úzkost a tzv. meltdown. Tahle složka empatie se nazývá afektivní a většina osob s autismem ji má vysoce rozvinutou, troufám si tvrdit. Právě proto potřebujeme tolik času o samotě, abychom mohli regenerovat a nerozpadla se naše vlastní osobnost, integrita a prožívání. Afektivní empatie se dá popsat slovy „cítím, co cítíš“.
Dlouhou dobu jsem však bojovala s odpovídající a pro okolí srozumitelnou reakcí. Moje chování druzí pociťovali jako netaktní, arogantní, bez zájmu, nebo dokonce agresivní. A tady je kámen autismu, totiž úrazu. Protože autistické vnímání a prožívání funguje o dost jinak než to neurotypické (u lidí bez autismu), naše reakce bývají těžce čitelné a tím pádem i nesprávně vyhodnocené. Zatímco mě uklidní racionální analýza situace a vyhodnocení možných řešení problému, neurotypičtí lidé často preferují emoční reakci, útěchu, slova podpory. Tohle je empatie tzv. kognitivní – „chápu, jak se cítíš (a umím podle toho zareagovat)“.
My autisté máme zpravidla slušnou kognitivní empatii vstříc jiným autistům, ale skřípe to s těmi, kteří vnímají hodně jinak. To samé se ovšem dá říct také o neautistech. Ti mají zase mizernou kognitivní empatii vůči nám. Porozumět řeči cizího kmene chvilku trvá a je třeba dobré vůle na obou stranách. Za sebe můžu čestně říct, že většina autistů o porozumění usiluje, a není pravda, že bychom nestáli o společnost, o vztahy nebo neprožívali city. Někdy to naopak umíme pěkně přehnat. 🙂
Pokud bych si mohla něco přát, tak by to bylo hlavně to, abychom si všichni víc uvědomovali, že jsme cítící bytosti, že všechny naše rysy a projevy jsou vlastně spektrum, že věci jako hrubost nebo naopak obětavost nejsou o diagnózách, ale o individuální povaze. Abychom víc chápali, že ne vše, co jsme dostali do vínku, se dá podle libosti měnit. Ale abychom to nebrali jako výmluvu, proč se nesnažit stát se svým nejlepším já. 🙂

Foto: Pixabay

Anna Saxlová

Anna Saxlová

Celoživotní potíže s integrací do běžného života mne dovedly k diagnóze PAS. A osvěta ohledně autismu se pro mne nakonec stala nutností i vášní – zjistila jsem, jak těžko je u nás dostupná pomoc i běžné lidské pochopení. A protože jsem do vínku dostala také bojovnost a lásku k psaní, snažím se v duchu rčení o peru mocnějším meče vytvářet lepší svět (nejen) pro lidi s PAS. Od malička se také zajímám o přírodu a zvířata a mými největšími posedlostmi je etologie, kynologie a chovatelství. Žiju na malém hospodářství s kozami, pasteveckými psy a dalšími tvorečky. Když zbyde čas, maluju a kreslím a pokouším se zrealizovat svůj sen o napsání a ilustrování knihy pro děti.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!