Začal rok 2020. Blížil se konec mého mandátu v poradním orgánu ombudsmanky, založila jsem si živnost, musela se přestěhovat a ještě jsem dělala asi deset dalších věcí. Naplánovala jsem si, že si na začátku jara odpočinu.
Chtěla jsem se přestěhovat, rozvalit se na gauči a koukat do stropu. A také dojet autobusem do Stehelčevsi nebo do Kostomlat pod Řípem, vylézt kopec nebo horu, lehnout si do trávy, dívat se dolů a říci si: „Tady je krásně.“ A po cestě domů si dát zmrzlinu či smažák nebo kuřízek s brkaší. Ten mám ráda.
Během zimy jsem zaznamenala zprávy o novém viru. Virus se z Číny dostal do Itálie. Tam kvůli němu poslali lidi do karantény. Když jsem se jednoho slunného dne procházela s bývalou kolegyní po parku se svařákem, vytáhla mobil a oznámila: „Tak v Česku je první případ nakaženého koronavirem.“
Už si přesně nepamatuju, jak to bylo dál. Vím jenom, že se zrušila březnová školení, kvůli čemuž jsem přišla asi o deset tisíc korun. Až na výjimky byl vyhlášen zákaz vycházení a uzavřely se hranice. Musela jsem rychle podepsat novou nájemní smlouvu, ale nemohla jsem si přestěhovat věci z jednoho bytu do druhého, a tak jsem zaplatila dva nájmy najednou. Dívala jsem se na mizející peníze na svém účtu s úzkostí a začala se probouzet každé ráno se sevřenou hrudí. Na internetu psali, že podle odborníků nastane ekonomická krize a možná tu nastane autoritářská forma vlády. Brečela jsem několik dní a ptala se, proč jsem se proboha narodila a proč musím žít, když jsem o to nikdy nikoho nežádala.
Do toho se vyrojily zástupy lidí, kteří začali nezištně pomáhat. A také ubližovat. Fackování Asiatů, ponižování postižených lidí ve facebookových skupinách určených pro dobrovolnickou pomoc – zatímco si někteří komentátoři v médiích pochvalovali, že se lidé semkli.
Několik lidí si všimlo, že mi není dobře. Navrhovali mi, ať začnu taky dobrovolničit. Vím, že to mysleli dobře, ale bylo to jako radit člověku po týdnu v oupnspejsu, aby si šel vyčistit hlavu mezi lidi. Nebo jako radit člověku dosud uvězněnému v jeskyni, aby byl o samotě.
Je fakt, že jsem přemýšlela, co mám dělat. Věděla jsem, že spousta lidí přišla o domov, o práci nebo o blízké. Jenže já jsem jim neměla jak pomoci. Cítila jsem se provinile a zároveň sobecky, že si chci teď odpočinout. A pak jsem si uvědomila, že jsem lidem pomáhala předtím. Dobrovolná pomoc přece nezačíná a nekončí s nějakým kulatým šedivým virem s červenými tykadly. A pokud ano, je něco shnilého v naší republice České.
Jednoho dne jsem po práci vzala do ruky kyblík a lopatičku, sebrala psí bobky ze zahrady, pořádně si umyla ruce, ještě je čímsi vydezinfikovala, objednala si pálivé mexické jídlo s mangovou zmrzlinou, a když přijelo, nasadila jsem si roušku, po převzetí se opět vydezinfikovala, usedla do křesla a začala se cpát jídlem. Aspoň jsem uklidila zahradu a podpořila lidi v gastroprůmyslu. Jo, a chutnalo to líp než všechny moje kuřízky.
Foto: Pixabay
