Pečovatelé nejsou lúzři ani andělé, nabízejí lidskost

Pokud o někoho pečujete, musíte to dělat lidsky, důstojně a laskavě, říká Simona Bagarová. Zlepšit podmínky pečovatelství i jeho prestiž se snaží s organizací MILA, kterou založila v roce 2018. Loni jí vyšla kniha Hořím – rozhovory se skvělými pečovateli, které vás chytnou za srdce. Nejen proto, že stáří se týká nás všech. Letos ji vydala jako audioknihu.

Pro co teď hoříte?

Stále pro svou práci a téma spojené s pečovatelskou profesí. Nečekala jsem, že reakce na knihu budou tak silné. Profesionální pečující jsou rádi, že někdo zvedl jejich téma z tohoto úhlu. A polovina reakcí přichází od lidí, kteří se o někoho starají doma a v knize cítí podporu a naději. Každý takový e-mail je pro mě rozhořením energie a pocitu, že moje práce má smysl. Napsala mi i sestra z prachatického hospice, kde zemřela maminka jednoho z hrdinů knihy. Příběh pečovatele Františka jí vyrazil dech. Knížku si prý začali číst na poradách a neuvěřitelně je nakopla do další práce. To jsou nádherné zpětné vazby, které mi dělají radost.

Můžete upřesnit téma knihy Hořím i vaší dlouholeté práce?

Je to lidskost jako podstata pečovatelské profese. Chtěla jsem představit pět nejlepších pečovatelů, které jsem dosud potkala, aniž bych je adorovala a jejich profesi dramatizovala. Extrémy mě moc nebaví, proto jsem šla obyčejnou a nejjednodušší cestou – ukazuju, jak jednoduché to je, když člověk chce. Nástroje k tomu, aby byla péče o druhé lidská, důstojná a laskavá, má v sobě každý. Lidem, kteří o někoho pečují, jsem chtěla dodat motivaci a posílit jejich pocit, že má smysl všímat si během péče sebemenších detailů. Jaké kafe má klient rád, jaký je jeho oblíbený hrnek, jakou hudbu rád poslouchá… A jak důležité je nezapomínat, že to nejsou jen klienti, ale konkrétní lidé s osobními příběhy. Jejich život se sice odehrává často už jen na jedné posteli, ale neznamená to, že jim stačí být nakrmení, přebalení a vykoupaní. Naopak potřebují posilovat svou identitu, kterou tvořili celý život a teď o ni vlivem věku či nemoci přicházejí. Roli pečovatelů vidím právě v tom dát lidem pocit, že nepřežívají, ale ještě žijí a jsou tím, kým byli po celý svůj dosavadní život.

Do knihy jste vepsala vlastní zkušenosti z péče, místo klasických otázek…

Neptat se, ale vložit tam vlastní vhledy, byl nápad Michaela Třeštíka, který knihu editoval (spisovatel, publicista a manžel režisérky Heleny Třeštíkové, pozn. aut.). Když jsem mu poslala zpracovaný první rozhovor, napsal mi, že je skvělý, jen mu trochu vadí moje otázky.

Co vy na to?

Kvůli tomu jsem ho požádala o spolupráci, aby mi řekl svůj názor na rovinu. Vystihl to velmi trefně, protože jsem během rozhovorů ani nemusela otázky pokládat, jak přirozeně plynuly. Mnohdy jsem je do textu vkládala dodatečně, což Michael odhalil.

A vaše praxe pečovatelky?

Nikdy jsem ji přímo nedělala. Vzděláním jsem sociální pracovnice a hned po škole jsem založila neziskovku, kde se ze mě stala spíš manažerka. Když mi začala chybět přímá práce s klienty, začala jsem dělat dobrovolnici v domově pro seniory. Bylo to asi před sedmi lety, hodně tvrdá zkušenost. Potkala jsem tam bezva lidi, ale i ty, kteří v oboru nemají co dělat. Tehdy mě to přimělo zabývat se tématem pečovatelství hlouběji a začala jsem pracovat na zvýšení prestiže pečovatelské profese a jejích podmínek. V týmu MILA už nás je devět, takže moje role je zase více manažerská. Ale dobrovolnictví mě baví a pokračuju v něm, je pro mě důležité být v tom prostředí.

Mluvíte i o lidech, kteří v oboru nemají co dělat. To znamená?

Bolí mě už jen to, že pečovatel vletí do pokoje bez zaklepání, protože má pocit, že může. Zapomíná, že za dveřmi je člověk, který tam bydlí a ten pokoj je jeho domov. Zaklepáním mu projevuju úctu a respektuju jeho soukromí. A přes srdce nemůžu přenést hrubé zacházení s klienty a uplatňování moci v nejběžnějších situacích: „Tady sedět nebudete! Na zahradu teď nepůjdete!“ Z pozice pečovatele máte samozřejmě větší moc. Ale je obrovským selháním, když ji vůči klientům uplatňujete.

Lze takový přístup něčím omluvit? Být pečovatelem je bezesporu náročná práce…

Aby měli pečovatelé lidský přístup, musí pro to mít předpoklady, úplně se to nelze naučit. Musí to mít v sobě a pak to kultivovat. Pro mě žádná omluva mocenského přístupu není. Dotýká se to velmi křehké a zranitelné skupiny lidí v téměř závěrečné fázi života, kteří tak zažívají velmi ponižující a zraňující okamžiky. Jsem však přesvědčena, že většina pečovatelů šla dělat svou profesi s tím, že ji budou dělat, jak nejlíp umějí. Bohužel je semele její náročnost a systém. Že se z nich někdy stanou roboti bez emocí, kteří jen plní úkoly, je jejich obrana, aby se z toho nezbláznili. Často je v zařízeních pečovatelů málo a starají se o spoustu lidí.

Což je systémově prostě špatně.

Navíc se o tématu pečovatelství moc nemluví. Je bráno jako profese, kterou vykonávají úplní lúzři se základním vzděláním. A přebalovat staré lidi přece není záslužná práce, že! Nebo jsou naopak vnímáni jako andělé na zemi, kteří mají své poslání. Ale nic mezi tím, přitom nejsou ani jedno, ani druhé. Mají být bráni jako respektovaní a dobře zaplacení profesionálové. Proto se pro ně snaží naše organizace vytvářet lepší zázemí. Kde je spokojený pečovatel, je totiž spokojený i klient.

Takže oslovujete pečovatelská centra a domovy pro seniory a ukazujete jim, jak to lze dělat jinak a lépe?

MILA vznikla v roce 2018 se záměrem pořádat kurzy pro manažery nejrůznějších neziskovek. Že se z ní stala organizace nabízející služby hlavně domovům pro seniory, je dané právě mou negativní zkušeností, kterou jsem zmiňovala. Letos působíme v pěti domovech, příští rok už v deseti. Ale nikam se nezveme, musí se na nás obrátit samo vedení domova. To je strašně důležité, protože si předtím museli přiznat „Chceme to dělat jinak, ale nevíme jak!“. Typickou situací je absolutní vyhoření po covidu. Půl roku pak vedení domova provázíme v tom, co chtějí změnit – často atmosféru v týmu, definovat nové hodnoty… A druhý směr naší práce je osvěta celého tématu, což se teď rozhořelo víc, než jsem předpokládala. A to je skvělé!

Blýská se tedy na lepší časy?

V sociálním prostředí se pohybuju dvacet let a jsem už dost otřískaná, takže se v očekávání držím hodně při zemi. Ale vnitřně jsem nastavená pozitivně a věřím v to, že moje práce má smysl. Z příběhu již zmíněného pečovatele Františka jsme si udělali takovou interní měřicí jednotku a říkáme „Každej František dobrej!“. Každá pomyslná jiskra je velmi důležitá. Když se nám povede, že pečovatelka v domově svou výpověď nepodá, protože jí došlo, že to může dělat dál, jen jinak. Nebo naopak, když dá výpověď, protože je vyhořelá a potřebuje se postarat sama o sebe. To vše jsou úspěchy. A jestli se promítnou do nějakého systému? Možná za dvacet let… Naše společnost je ještě daleko od pochopení podstaty toho, co se snažíme říct. Pokud bude nadále považovat seniory za lidi dožívající na okraji, já ani jedna organizace to sami nezměníme.

Jaký je příběh pečovatele Františka?

Ve zkratce: je mu pětačtyřicet, vyučil se mechanikem kolejových vozidel a postupně zjistil, že ho daleko víc baví sociální práce. Začal pracovat jako pečovatel, teď si dodělává maturitu. Je prostě fantastický a svou práci dělá moc dobře. Ale to bych mohla mluvit hodinu jen o něm!

Kdybych chtěla začít dobrovolničit jako pečovatelka, co mi poradíte?

Řekněte si, jaká je vaše vnitřní motivace. Chcete si tím kompenzovat něco, co vám chybí? Chcete být tím, kdo zachraňuje? Nebo „jen“ cítíte, že je správné věnovat část svého času něčemu prospěšnému, což vás dostane do rovnováhy? Paradoxně jsem prošla oběma přístupy. Ve čtrnácti jsem chtěla dělat sociální práci, abych si zasloužila přijetí svého okolí a dělala „to dobro“. To je ten nejhorší možný důvod a v rámci terapií jsem se ho zbavila. Díkybohu jsem se přemostila do stavu, kdy cítím potřebu rovnováhy jako svého základního životního principu. V jednom projektu jsem koordinovala dobrovolníky a vím, že začátečnický přístup „Budu někam chodit pětkrát týdně na dvě hodiny!“ je potřeba přibrzdit. Zkuste to jednou týdně na hodinu, protože i tato práce se stane stereotypem, který vás časem může přestat bavit. Myslet si, že v domově seniorů žijí jen roztomilé stařenky a moudří vtipní starci s úžasnými životními příběhy, je naivní omyl. Tak to opravdu není.

Jak to tedy je?

Stejně jako v běžném životě – různí lidé, různé příběhy. Někdo je milý, někdo protivný, až arogantní. Někdo vám je sympatický, někdo ne. Jako dobrovolníkům vám může přinést velké zklamání ve smyslu „On mi není vděčný, že tu jsem?!“, když budete ke starým lidem přistupovat jako k dětem – příliš shovívavě, místo abyste je respektovali. Proto je nesmírně důležité nastavit si předem vlastní očekávání – ideálně totiž nemáte očekávat nic! Musíte do toho jít s tím, že něco nabízíte a ti druzí se rozhodnou, jestli to přijmou.

Proč je tak důležitý respektující přístup?

Představte si, že se stěhujete do domova seniorů a část vaší identity musí zůstat před vstupními dveřmi. Nemůžete si tam vzít všechny osobní věci, musíte se chtě nechtě podřídit danému režimu… To vše vám ukrajuje z osobnosti a bere pocit jistoty. Najednou jste někým, kdo se o sebe už neumí sám postarat. A pokud nemáte pečovatele, který je schopen vnímat vás jako samostatnou jednotku s životním příběhem, je to velmi smutné. Protože kým se vlastně stáváte, co z vás zbyde? Koho zajímá, že jste byla ředitelkou firmy nebo jste procestovala celý svět? Vždycky říkám, že postel v domově seniorů mají všichni stejnou. Jediné, na čem záleží, je, jaké jste měla v životě vztahy a jestli fungují.

Které se však často naruší právě tím, že naše seniory někam odložíme.

Bohužel, ale někdy to jinak nejde. Osm z deseti lidí chce žít a dožít doma, ne v domovech seniorů. Lidí, kteří se tam přestěhují dobrovolně a šťastní, je rozhodně míň. Druhý rozhovor v knize je s paní Janou, původně daňovou poradkyní. Po onemocnění své maminky alzheimerem si udělala pečovatelský kurz a pak i vystudovala sociální práci. Snažili se domácí péči o maminku zvládat do poslední chvíle, ale nakonec si uvědomili, že to jinak než dát ji do domova už nejde. Je to tři roky, co jí maminka umřela, a nedávno mi Jana říkala, že je to pro ni pořád bolavé téma… Rodině často nezbývá nic jiného než situaci přijmout a snažit se najít nový systém fungování, aby mohli svou péči částečně přenést do nového prostředí domova.

Jak konkrétně v domovech seniorů působíte vy – jako organizace MILA?

Přicházíme jako někdo externí a pečovatelé na nás často koukají nejdříve stylem „Zase nám přišel někdo radit, co máme dělat jinak!“. Ale po čase pochopí, že tam nejsme proto, abychom jim radili, ale především se jich ptali: jak se máte vy, co vám vyhovuje, jak se při práci cítíte, jaké to je starat se o tolik lidí a být z toho unavení…? Na to se jich většinou nikdo pořádně neptá, ale měl by. Karolína Puttová, která naši práci v terénu vede, říká, že naší metodikou je důvěra a skutečný respekt k tomu, že pečovatelská práce je ta největší služba, které je člověk vůči nemohoucímu člověku schopen. Naše společnost tohle nevidí a v tom je její velký problém. Dokud si tohle neuvědomíme, nemůže být celý systém péče lepší.

Proč není stáří jedno z hlavních společenských témat?

Protože společnost, a to i ve světě, pořád jede na úplně jiných principech – založených na maximálním výkonu. Covid nás v tom asi trochu zbrzdil. Z balkonu jsme zatleskali zdravotníkům, což je fajn. A dál? Například technologie – vyvíjíme roboty, kteří by měli usnadnit péči, a hledáme cesty, jak sami sobě dokázat, čeho všeho jsme ve vývoji schopni. A přijde nám málo jen u někoho sedět, držet ho za ruku a masírovat mu ji, což vůbec nic nestojí. Mluvila jsem o tom s jedním mladým mužem – vyvíjí aplikaci, pomocí níž se člověk naučí vcítit do potřeb seniorů. Navrhla jsem mu, ať se přijde do domova seniorů podívat: „Tam se vcítíte víc, než byste si přál.“ Společnost zatím bohužel nechce věnovat pozornost tomu, že stáří a umírání je naprosto přirozená součást života a je nesmírně obohacující oboje v životě mít.

Jak péče o staré lidi obohacuje vás?

Velice hmatatelně si uvědomuju plynutí času. Lidé, kterým je devadesát a víc, stárnou a mění se hrozně rychle. Máte pocit, že se týden co týden stále víc rozpouštějí… Buď vás to přiměje nechodit za nimi a přestat o ně pečovat. Nebo to vámi prostoupí a začnete si uvědomovat, že se vás stárnutí také týká, i když je vám teprve čtyřicet. Zvolila jsem tuto cestu, která mi neuvěřitelně zkvalitnila život. Pomohla mi zaměřit se víc na vztah se svými rodiči, který byl vždy v pohodě, ale teď je ještě lepší. Chodím za nimi každý týden a ráda s nimi trávím čas. Stejně tak je pro mě důležité, že jsem na náš rozhovor šla dvě hodiny pěšky a šťastná, že je dneska modré nebe… Když to chci někomu říct, zní to pateticky, tak to radši nikomu neříkám, protože je to nepřenositelné. Ale opravdu jsem se naučila být šťastná ve své každodennosti, a tím se mi život strašně zjednodušil.

Těší mě, že mi to teď říkáte…

Víte, často vzpomínám na jednu paní, která ležela na eldéence, kde jsem pracovala. Bytostně jsem cítila její osamělost na šestilůžkovém pokoji, kde už jen ležela a dívala se z okna. Hrozné. Když jsem přijela ze směny domů, říkala jsem si: „Jdeš běhat a ona tam jen leží. Jdeš večer s kamarády na víno a ona tam furt leží…“ Stala se pro mě symbolem toho, že spousta lidí už to nikdy nezažije, a já můžu – třeba si s vámi dát kafe v téhle krásné kavárně. A tahle myšlenka mi tiše najíždí, možná už je to profesní deformace, i když ráno vstanu, otevřu okno a nadechnu se čerstvého vzduchu. Protože i to je zázrak. 

Zdroj & foto: vlasta.cz