Nechtěné přátelství, nedobrovolné soužití, boj s neznámem – to vše a ještě mnohem více přirovnání dokonale sedí na život s Crohnovou chorobou. Právě díky ní jsem stihla už nejednou navštívit operační sál, strávit týdny v nemocnicích a prožít část svého života se stomickým sáčkem na břiše. A přestože mi postiženou část střeva (jeho jakousi „základnu“) při zákroku odoperovali, své tělo s ním sdílím dál.
V době, kdy jsem byla stomikem, jsem se cítila poměrně dobře. Sice jsem párkrát musela řešit komplikace se stomií, ale po Crohnovi ani památky. Zkrátka jako bych byla normální zdravý člověk, jen o jeden módní doplněk na břiše bohatší. Situace se však změnila krátce poté, co mi bylo vše vráceno na své místo, kontinuita obnovena a sáček z břicha pryč.
Postupem času se můj zdravotní stav horšil. Přetrvávající obtíže, ty důvěrně známé časté návštěvy oné místnosti a velké bolesti břicha. Moc dobře jsem věděla, komu mám za tyto stavy přisuzovat zásluhy – můj starý kamarád Crohn o sobě dává opět vědět.
Pár měsíců od operace zanoření stomie jsem podstoupila kontrolní koloskopii společně s gastroskopií – ať mám klid a vím, co a jak. Moje ošetřující lékařka je skvělá, nechce nechat nic náhodě. Vyšetření ovšem nepřineslo dobré zprávy a už bylo jasné, co se v těle odehrává: Crohn se vrátil v plné síle. Vlastně ještě silnější než dřív, alespoň co se jeho pole působnosti týče. Zalíbilo se mu prakticky všude.
Protože už jsem si různými léčbami prošla, přistoupilo se při hašení požáru rovnou na biologickou léčbu. Tu jsem už před zákroky přijímala do žíly v kapačkách, tentokrát jsem dostala Stelaru, jejíž první aplikace probíhá formou kapačky a ty následné už jen injekcí.
Po pár aplikacích cítím úlevu, avšak za cenu dalších vedlejších účinků. Ať už jsou to věci spojené s aktivní fází Crohna nebo s dalšími léky v mém těle. Je to zkrátka nekončící boj jménem život s IBD… 😊
Foto: archiv Nikoly Martinkové
