Byl chladný zimní večer a já a kamarád jsme spěchali na nádraží. Když jsem mu vyprávěla o životě a o tom, co všechno musíme ještě stihnout, řekl mi: „Neměla bys být perfekcionistka a měla by ses naučit odpočívat.“ A já tušila, že to jen tak nepůjde.
Většinu života jsem žila s tím, že musím lidi kolem sebe neustále přesvědčovat o svých schopnostech. Bylo totiž na mně něco „špatně“, i když jsem pro to já ani ti, kteří mě posuzovali, neměli ve svých vlastních slovnících slovíčka. Jednomu jsme však všichni rozumněli: Když bylo na někom něco „špatně“, bralo se to tak, že cokoliv udělá, musí být taky špatně, dokud nepřesvědčí ostatní o opaku.
Říká se, že lidé, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni, musí vynaložit mnohokrát větší úsilí než ostatní, aby dosáhli téhož. Musíte se tomu déle věnovat, musíte toho udělat víc, musíte se s tím víc připomínat – a musíte mít lepší výsledky. Povede se vám jednou něco na 100 % a podruhé na 80? Hm, nic moc, chybujete, to bude asi tím, že jste… (doplňte dle libosti.) Někomu jinému se něco nejdřív povede na 90 % a potom na 70 – ale nevadí to, pořád je toho většina dobře. Že to nedává smysl? Stejně tak nedává smysl se bát letadel, ale v klidu jezdit autem, když je větší pravděpodobnost, že umřeme v tom autě – ale lidé jsou iracionální živočichové, kteří se řídí svými pocity.
Sehnat ženy jako řečnice, expertky a podobně bývá občas problém, protože to odmítají s tím, že nemají čas. Není se čemu divit – taky toho musí dělat víc, déle, s lepšími výsledky a více se tím chlubit. Muži si čas vždycky najdou. Kolik toho musí dělat postižení? A postižené ženy? Buď makáme na všem, nebo jen na něčem, ovšem s tím, že ve zbytku času dobíjíme baterky. Takže volno vlastně nemáme tak či onak.
Buď se můžete na tato nesmyslná pravidla vykašlat, ale protože je budou hrát ostatní okolo vás, prohrajete. I když však budete hrát podle pravidel, vlastně úplně nevyhrajete.
Kamarád mě přemluvil, abych jeden den odpočívala. Tak jsem to udělala. Nic se nestalo. Na jednu stranu je to dobře – nedošlo ke katastrofě. Ale taky je to špatně, protože se nic nezměnilo a bizarní pravidla našeho bizarního světa fungují dál.
Vlastně je paradox, že proti tomu bojuju tím, že něco dělám – píšu tenhle sloupek. Makám, abych mohla odpočívat. Bojujeme za mír. Křičíme, aby byl klid.
Svět je divný i nedokonalý. Když nedokážeme být perfektní ani my sami, proč to požadujeme po jiných?
