Když jsem byla v posledním ročníku bakalářského studia na University College v Londýně, doktor Nathaniel Coleman uspořádal panelovou diskuzi s názvem „Proč není můj profesor černý?“ Cílem této panelové diskuze bylo upozornit na disproporční zastoupení černochů mezi britskými profesory (pouhých 6 ‰, ačkoliv černoši tvoří ve Velké Británii 3 %). V tomto ročníku jsem také chodila na jeho přednášky z filozofie rasy, což byl podle mého názoru jeden z nejužitečnějších předmětů v rámci celého studia.
Kromě toho, že jsem díky tomu začala přemýšlet o tom, jaké panují ve vzdělávání rasové nerovnosti, začala jsem přemýšlet i nad dalšími nerovnostmi, například zdravotními. Bavíme se často o inkluzi žáků a studentů, ale nepokládáme si další otázku: Kolik našich vyučujících vlastně je postižených?
Vyjdu-li ze své zkušenosti, žádného viditelně postiženého vyučujícího jsem nikdy neměla, nepočítám-li základní uměleckou školu, kde jsem měla nevidomého učitele. Jen jeden člověk, který mě za těch 21 let učil na denní škole, měl nějaké postižení, o kterém jsem věděla – byl vyléčený ze závislosti na drogách a alkoholu. Nemohu vyloučit, že i jiní vyučující měli nějaké postižení, ale nikdy jsem se to nedozvěděla.
Na druhou stranu, měla bych vůbec šanci takovou informaci zjistit? Nejspíš ne. Spousta lidí, kteří mají skryté postižení, o něm nemluví, protože se obávají diskriminace. Dovedu si představit, že ve školství je ten tlak ještě silnější. Stačí se podívat, jaké emoce rozpoutal fakt, že v mateřské škole učila zahalená muslimka. Některým lidem by vadilo, kdyby jejich děti učil pedofil. A teď si představme, že by se nějaký učitel přihlásil k duševnímu onemocnění.
I já jsem zvažovala, že bych začala učit, ale nakonec se moje profesní cesta vydala jiným směrem. V první řadě mě dost lidí od učení odrazovalo s tím, že děti jsou zlé. Domnívám se, jakožto bývalé dítě, že děti jsou stejné jako dospělé, to znamená, že mohou být zlé i hodné, nicméně na rozdíl od dospělých si teprve utvářejí pohled na svět, a když je dospělí přesvědčují, že jejich zlé chování je správné, přenesou si to i do dospělosti. Někteří z mých přátel, kteří pracují s dětmi, říkají, že častokrát není problém v dětech, nýbrž v jejich rodičích – a jsme zase u toho, že rodiče nechtějí, aby jejich děti učil někdo, kdo nějak vybočuje z řady.
V druhé řadě jsem ale pro učitelské povolání během svých studií toho moc neudělala – neudělala jsem si pedagogické minimum, protože mě lákaly jiné předměty, což bych ale ještě mohla čistě teoreticky dohnat. Ale i kdybych se pro to rozhodla, nakonec bych stejně zjistila, že si v jiném oboru vydělám víc peněz, budu mít flexibilní pracovní dobu a dost možná i větší svobodu v rozhodování o tom, čemu se vlastně v práci budu věnovat. Být učitelem znamená řešit spoustu etických problémů a neustále řešit, na jakou stranu se vlastně postavím.
Když se ale na to podíváme z jiného úhlu, zjistíme, že přesně proto by se postižení lidé měli dávat na dráhu učitele. Vždyť je školství založené na tom, co vyhovuje intaktním lidem, a pohled postižených tam chybí. Dovedu si představit, že výklad autisty v hodinách psychologie nebo biologie by mohl studentům přinést věci, které by se jinak nedozvěděli. Stejně tak si dovedu představit, že pokud dyskalkulik vystuduje matematiku (skutečný případ mojí spolužačky) a bude ji učit, bude velkým vzorem pro ostatní dyskalkuliky, kteří se budou matematiky bát.
Naštěstí existují výuková pracoviště, která si přínos postižených vyučujících uvědomují. Například Ústav jazyků a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který vyučuje obor Čeština v komunikaci neslyšících, zaměstnává jak neslyšící, tak i slyšící přednášející. Opět se vrátím ke své alma mater: Na University College v Londýně se vyučuje obor Pedagogická neurověda, kde je jedním z volitelných předmětů Autismus, který se vyučuje v Centru pro výzkum autismu a vzdělávání (CRAE). V CRAE opět působí na odborných pozicích jak autisté, tak alisté.
Byla bych ráda, kdyby se tento seznam časem rozšířil, protože z přítomnosti postižených vyučujících mohou těžit všichni studenti. Budou-li nás vzdělávat postižení lidé, budeme je méně diskriminovat.
