Asi tak před dvěma týdny se mi rozbil počítač. Když jsem si ho pouštěla, zasekl se a odmítal se rozběhnout. Našla jsem si přes internet nejbližší opravnu počítačů a vypůjčila si mezitím náhradní.
Jednalo se asi o deset let starý, těžký a hučící stroj, na který už deset let nikdo nesáhl a na kterém chybělo pár tlačítek. Některé stránky se tam správně nenačítaly, a i pokud naběhly, bylo mnohem bezpečnější si je číst než na ně něco psát.
„Ahoj,rozbilsemipočítač, mám náhradní,ale nefunguje mi tumoc mezerník.Můžuvám poslat článek až přes víkend Ivča,“ napsala jsem kolegům a doufala, že to vyznělo přiměřeně zoufale.
Mezitím jsem si půjčila ještě jeden počítač, který byl o něco lehčí, nehučel a nepostrádal otazník. Ten starý jsem si ale ještě ponechala stranou, protože jsem tušila, že by se mi mohl ještě k něčemu hodit. A taky že se hodil.
Protože to byl starý počítač, na který už dlouhá léta nikdo nesáhl, zakonzervoval se v něm čas. Před deseti lety byl rok 2009. To byla doba, kdy frčel operační systém Windows Vista. Taky zemřel Michael Jackson. Vlastnila jsem tlačítkový mobil a empétrojku. Pár demonstrantů hodilo na předvolební akci ČSSD na tehdejšího předsedu této strany vajíčka. Když jsme chtěli ve škole na internet, museli jsme si počkat na přestávku, zajít do jedné místnosti v přízemí a sednout si k vyřazeným počítačům, které tam jedna vyučující dala, a doufat, že studenti z nižších ročníků neukradli kuličku z jejich myší, aby jim tam právě nikdo nechodil a oni si mohli nerušeně pařit hry. Jižní Súdán jako samostatný stát ještě neexistoval. Když jeden spolužák ze třídy chyběl a třídní se ptala, co s ním je, někdo řekl, že je nemocný, načež mi spolužák vedle v lavici pošeptal: „Je mu WoWko.“ („WoWko“ je zkratka z „World of Warcraft“, což je prý nějaká online bojová hra, kterou jsem jako správný outsider nikdy nehrála.) Profesionálních youtuberů bylo na světě pouze asi pět a fráze „asi pět“ tehdy nedávala vůbec žádný smysl. Nobelovu cenu za mír dostal tehdejší čerstvý prezident USA Barack Obama. Na Facebooku jste nemohli dát statusům mračouna a každých pět minut, co jsem byla online, se mi ozývalo z reproduktorů „o-ou“, protože mi přišla zpráva po ICQ. A taky jsem si založila účet na Twitteru.
Na jeden den v době, kdy jsem hlídala dům, připadl Světový den psů, což jsem se dozvěděla právě díky Twitteru. Chtěla jsem o tom napsat na Facebook status a připojit nějaký osobní obrázek, který by se psů týkal. A právě na tom starém hlučném počítači s mizerným mezerníkem a chybějícím otazníkem se nacházela složka s fotografiemi mého psa z doby, když byl ještě štěně, učil se chodit na záchod a trhal na kusy plyšové míčky z Ikey.
Díky tomu počítači, který mi lezl na nervy a vlastně se zdál totálně neužitečný, jsem nakonec vyhrabala fotku, ke které bych se už asi jinak nedostala. Zní to nejspíš jako klišé, ale neměli bychom odsuzovat věci ze starého železa jen proto, že jsou staré, hřmí a rozpadají se na kusy. Třeba mají v sobě něco, co má pro nás mnohem větší hodnotu.
Foto: archiv Ivany Recmanové
