Scházíme se v centru Prahy nedaleko Staroměstské radnice. Je tu rušno a plno mladých lidí. Tak nějak by se možná dal charakterizovat život Jiřky alias Georgie Hejduk, která píše blog Jak se stávám ženou a angažuje se v několika projektech pro středoškoláky: Zastavme šikanu, Studentský summit, lidskoprávní olympiáda… Jak o sobě Jiřka uvádí na internetu: „letí[m] jako raketa svým neobyčejným životem“.
I když se ve spoustě věcí od svých vrstevníků neliší, v některých ohledech je v menšině: Jiřka má ADHD, je na autistickém spektru a je trans. To je ostatně důvod, proč má v občanském průkazu napsáno Georgia Hejduk. Není to proto, že by byla nečeské národnosti, nýbrž proto, že úřady je stále považována za muže a ženské jméno si ještě vybrat nemůže. Jejímu příjmení tedy chybí přípona -ová a její křestní jméno je neutrální – Georgia se může jmenovat osoba jakéhokoliv pohlaví. „Chtěla jsem něco, co by bylo stravitelné třeba i pro lidi v Anglii, třeba bez ř, a co by nebylo extra vzdálené od mého původního jména,“ vysvětluje Jiřka. Byla by ráda, kdyby se pravidla v tomto ohledu uvolnila, protože se jí stává, že dokud ji cizí člověk neuvidí, považuje ji za muže právě na základě jejího jména.
Že být trans žena a neurodivergentní člověk není jednoduché, Jiřka potvrzuje, nicméně to tolik neřeší. Byly to však možná důvody, proč se setkala se šikanou, byť tranzice (změna úředního pohlaví) přišla později. „Byla jsem jiná. Navíc, jak jsem byla hyperaktivní, byla jsem taková hodně aktivní, měla jsem jakoby přirozenou iniciativu, což ostatní děti úplně nebraly. Jejich cílem bylo si to na mně vybíjet, a jak to postupně pokračovalo, začala jsem se do té role sama stavět a pak už se tomu člověk ani nebrání,“ vysvětluje. Spolužáky taky dráždilo to, že byla hubená a měla vynikající studijní výsledky.
Tato zkušenost ji namotivovala k tomu, aby vytvořila internetový projekt Zastavme šikanu, který má za cíl žáky, studenty a učitele informovat o šikaně a možnostech pomoci. O tento projekt, který nedávno získal status zapsaného spolku, se stará několik lidí, přičemž Jiřka má v něm na starosti účetnictví, koordinaci a tvorbu obsahu. Původně totiž Jiřka chodila na střední školu zaměřenou na informační technologie, jelikož jí na základní škole prorokovali, že by mohla být dobrá informační technoložka či ekonomka, ale v dnešní době se už IT tolik nevěnuje.
Čemu se ale věnuje, je Studentský summit, což je středoškolské ztvárnění jednání mezinárodních organizací. Jiřka se zúčastnila modelu NATO, protože se zajímá o politiku a mezinárodní vztahy. Krom toho byla taky na simulaci Mezinárodního soudního dvora, anglicky moot court. Zatím nejtěžší role, kterou kdy ztvárnila, bylo Rakousko v období Mnichovské dohody. „Měla jsem jednoduchý cíl, ale bylo těžké ho dosáhnout, a mně spíš záleželo na tom, jestli mě nepodrazí, a nakonec podrazili,“ komentuje to.
Měly by mezinárodní organizace řešit šikanu? Podle Jiřky rozhodně ano. „Měla by tu být nějaká evropsky zaštítěná instituce, kam by si děti mohly jít reálně stěžovat, a ta instituce by to za ně mohla reálně řešit. /…/ Bylo by ideální, kdyby se z toho stala nějaká instituce, aby mohla naběhnout do školy a udělat tam nepořádek, což by mohlo i spoustě dětí zachránit život,“ říká a upozorňuje na to, že ročně spáchá v Česku sebevraždu 50 dětí. Domnívá se, že v tomto čísle jsou schované i sebevraždy v důsledku šikany. Ačkoliv by se tímto problémem mohla zabývat policie, realita je podle Jiřky taková, že školák na policejní stanici nezajde, aby tam podal trestní oznámení. Stejně tak by to mohlo ublížit školákovi na dané škole a musel by odejít. A jaké důvody stojí podle Jiřky za šikanou? „Autistů není mnoho, a proto autismus není častým důvodem. Patří tam taky výška, váha, známky a sexuální orientace.“
Díky tomu, že je Jiřka aktivní a stýká se se středoškoláky z jiných škol, může porovnávat rozdíly mezi jednotlivými typy škol. V současné době studuje na SOŠ logistiku, ale lidi z odborných škol na studentských akcích nepotkává. „Zhruba devadesát procent účastníků jsou gymnazisté a deset procent lidé z lyceí. Já jsem světlá výjimka,“ přibližuje složení studentských orgánů. Rivalita mezi jednotlivými typy škol tak podle ní ani nemá šanci existovat – studenti nemají šanci se potkat.
„Gymnazisté se často věnují dobrovolnictví a lidé ze SOŠ mají brigády. Taky tam učí jiní učitelé. Stalo se mi, že nám na hodině jedna profesorka řekla, že Evropská unie nám víc peněz bere, než dává, což je naprostý nesmysl. Když jsem se ale proti tomu ohradila, řekla mi, že je to lež,“ krčí rameny. To, že učitelé na SOŠ studentům předkládají své osobní názory, vede u studentů k tomu, že se o okolní dění nezajímají a ani nechodí k volbám, případně mají jiné preference. Stejně tak vykazují jinou citlivost vůči různým menšinám. „Na Studentském summitu nikdo nezpochybňuje, že jsem holka, ale ve škole se to řeší. Stejně tak mi spolužáci řekli, ať si hledím svého, když jsem jim řekla, že některá slova označující určité postižené lidi, například nevidomé nebo neslyšící, není vhodné používat,“ uvádí příklady.
To ale Jiřku neodrazuje a ve studiu chce pokračovat. Jejím vysněným povoláním je investigativní novinářka, ale pokud by žurnalistika nevyšla, studovala by právo, mezinárodní vztahy nebo politologii, případně by se věnovala sociálním službám. Samozřejmě by se nadále věnovala projektu Zastavme šikanu. „To není moje práce, ale nějaká dlouhodobá vize, protože chci, aby se o tom začalo víc mluvit,“ uzavírá.
Organizace Zastavme šikanu, z.s. byla založena v prosinci roku 2018 s cílem poskytnout veřejnosti, především žákům, studentům, jejich rodičům a učitelům, informace o šikaně ve školním prostředí, stejně tak diskuzi o šikaně destigmatizovat. Spravují ji samotní studenti, přičemž Georgia Hejduk je jejich koordinátorkou. Webové stránky i stránky na sociální síti upozorňují na symptomy, důsledky i řešení šikany. Organizace upozorňuje na statistiky o šikaně a také sdílí články v médiích, které o šikaně pojednávají. Na webových stránkách najdou návštěvníci také přehled, na koho se v případě šikany mohou obrátit s žádostí o pomoc, podporu i ochranu. Facebooková stránka této neziskové organizace má již více než tři sta lajků.
Foto: archiv Georgie Hejduk
