Série portrétů Williama Utermohlena je působivým svědectvím o tom, co s myslí člověka udělá Alzheimerova choroba. Jak šel čas, jeho autoportréty se měnily: postupně na nich ztrácel tvář. Bylo to kvůli tomu, že už neměl předchozí umělecké schopnosti, nebo jde o svědectví toho, co se děje s myslí člověka s Alzheimerovou chorobou?
Na svět přichází v americké Philadelphii, když se píše rok 1933. Projevuje se jako talent a nastupuje na místní akademii umění. Ve studiích pak pokračuje na umělecké škole v Oxfordu. Později, v šedesátých letech se pak stěhuje do Londýna, kde si vezme historičku umění Patricii Utermohlen.
Tady se také zúčastnil prvních skupinových výstav. Celý život byl aktivním tvůrcem, o němž jeho žena tvrdila, že byl věrný přesnému stylu, který ale vyměnil kvůli možnosti výpovědi za něco, co by se dalo nazvat až abstraktním expresionismem.
Diagnóza
V roce 1995 je mu diagnostikována Alzheimerova choroba. Jeho reakce? Tvoří. Hodně tvoří. Až do roku 2000 intenzivně zachycuje sám sebe. Jeho autoportréty se proměňují. Ztrácí na nich tvář. Je to tím, že už není schopen tvořit tak jako dřív, nebo jde o sugestivní výpověď. Jeho vdova Patricie tvrdí, že jde o druhou variantu, ale kdo ví?
