Před 13 lety se mu obrátil svět vzhůru nohama. Po skoku na lyžích do vody narazil hlavou na dno, poranil si míchu a z aktivního sportovce se stal vozíčkář. Přesto si našel svou disciplínu, s níž chce prorazit na paralympiádu, která mu už dvakrát těsně unikla.
Letošní zimní paralympiáda v Pekingu skončila v neděli, zúčastnilo se jí 21 reprezentantů (17 parahokejistů a čtyři alpští lyžaři), kteří se i tentokrát vrátili bez medaile (poslední je z Vancouveru 2010). Na další, letní verzi v Paříži 2024 by se rád podíval i šestatřicetiletý Martin Zach, vítěz soutěže Muž roku 2009. „Jak se mám? Jakž takž,“ usměje se bývalý reprezentant v běhu na lyžích, který se nyní snaží prosadit v hodu kuželkou. Zrovna totiž trpí bolestmi, které ho nenechají vyspat. „Jako když mi někdo do nohou pouští elektrický proud.“
Vědí už lékaři, co vám je?
Bohužel, byl jsem na magnetické rezonanci a výsledky zatím nic neodhalily, takže mě čeká konzultace u lékařů a další vyšetření. Uvidíme, rád bych brzy odjel na soustředění do Nymburka.
Platí pořád, že byste se rád zúčastnil letní paralympiády v Paříži?
Mám to v plánu. Dvakrát mi paralympiáda nevyšla, snad se to podaří do třetice. V parasportu to funguje jinak než na běžné olympiádě, kde sportovec splní olympijský limit a jede. My splníme limit, ale čekáme, kolik dá pořadatel Česku míst, které se pak rozdělí. Počítal jsem s tím, že do Tokia pojedu, protože v hodu kuželkou tam jezdili vždy tři čeští závodníci. Jenže loni jsme poprvé dostali jen jedno místo. A já byl druhý.
To muselo hodně zamrzet.
Nakonec ani tolik ne, protože jsem měl stejně jiné starosti. V květnu jsem byl na mistrovství Evropy v Polsku, ale měl jsem špatnou reakci po očkování na covid, tělo se z toho dlouho vzpamatovávalo. Celá sezona tím byla ovlivněná. I kdybych v létě do Tokia odjel, nebojoval bych o dobré umístění. Pak mi v září umřel tatínek, v říjnu se mi narodila dcera…. Hlavu jsem neměl ideálně nastavenou na sport. Navíc my jsme v Česku jako paralympionici amatéři, věnujeme se sportu po práci, tím jsme proti zahraniční konkurenci v nevýhodě.
Paralympionici z jiných zemí jsou profesionálové?
Z 95 procent ano, nebo mají alespoň lepší podporu od státu než my. Kdybychom dostávali od státu víc prostředků, naše výkony by taky vypadaly jinak. Příspěvek nám pokryje tak třetinu nákladů na sport.
Máte náznaky, že by se to mohlo změnit k lepšímu?
Doufám. Nedávno se změnilo vedení Českého paralympijského výboru, předsedou je paraflorbalista Zbyněk Sýkora. Dlouho se u nás nic nedělo, bylo to tu dvacet let zakonzervované, snad teď nějaké změny nastanou. V našem sportu je každá koruna navíc dobrá. Další věc je, že média o parasportu téměř nepíšou. Ve srovnání s olympiádou je to obrovský rozdíl.
Působíte jako instruktor soběstačnosti v Rehabilitačním ústavu Kladruby, co to obnáší?
Učím vozíčkáře, kteří se dostali do stejné situace jako před lety já, jak fungovat. Jak se přesouvat z lůžka na vozík a z vozíku do auta. Bavíme se o tom, co změnit doma, co toaleta, sexuální život… Jsem otevřený jakémukoli tématu.
Pracovních aktivit však máte víc.
Věnuji se oblečení pro vozíčkáře, které má speciálně vytvořený střih. Umožňuje snadnější oblékání. Spravuji náš e‑shop, objednávám látky… A s kamarádem máme značku čerstvě pražené zrnkové kávy. Jde hlavně o práci na počítači, komunikaci s lidmi. A samozřejmě se věnuji rodině, máme s manželkou dvě malé děti.
Máte tříletého syna. Kdyby vám jednou řekl, že si jde s partou přátel zkusit skoky na lyžích do vody, co mu povíte?
Jdi, ale doprovodím tě a určitě nechoď na rybník. Nechci z něj vychovávat skleníkové dítě. Jen bychom vyrazili tam, kde je profesionální zázemí.
Když zavzpomínáme na ten váš osudový skok ze srpna 2009, den poté, co jste vyhrál soutěž Muž roku, jaká byla prvotní diagnóza?
Doktoři mi oznámili, že bohužel zůstanu jen ležet a budu hýbat hlavou. A já jim řekl: Tak takhle to určitě nebude. A začal jsem cvičit. Přistupoval jsem k rehabilitaci jako ke sportovnímu tréninku. Kdysi jsem trénoval, abych uspěl v závodech v běhu na lyžích, teď jsem měl za cíl se co nejvíc osamostatnit, nebýt tolik závislý na druhých. Postupně jsem začal zjišťovat, co to obnáší.
Po úrazu jste řekl: Do roka chci znovu chodit….
No, nevěděl jsem, co přesně ten úraz obnáší. Naštěstí se mi podařilo částečně rozhýbat ruce, to doktoři nečekali.
A je nějaká naděje, že se znovu postavíte na nohy?
Bez medicínských zázraků určitě ne. Vím, že už nikdy nebudu chodit, ale snažím se posilovat a rehabilitovat, abych si udržel tento stav a byl soběstačný jako nyní. Jasně, stále jsem v řadě věcí závislý na svém okolí – nevyjedu kopec, moc si neuvařím. A dlažební kostky v Praze jsou pro mě utopie. (usměje se)
Navzdory úrazu jste se začal věnovat parasportu, proč právě hod kuželkou?
Hledal jsem sport, který by mi vyhovoval. Zkoušel jsem handbike, ale zátěž na ruce je zde opravdu extrémní, a aby člověk byl úspěšný, zabere to několik hodin tréninku denně. A pak jsem objevil hod kuželkou. S prací a rodinou to jde skloubit. Žiju teď vlastně plnohodnotný život, jen sedím.
Handicapovaní mají většinou smysl pro černý humor. Jak berete vtípky typu: Ty jsi unavenej? Tak já ti uvařím kafe a to tě postaví na nohy…
Nevadí mi to. Naopak mě pobaví, když mi u doktora řeknou: Tak si tu sedněte v čekárně a chvíli počkejte… Musíte to, co přichází, brát s humorem. I vozíčkářům v Kladrubech se snažím vysvětlit, že život na vozíku nekončí.
Zimní paralympiáda
Česko zatím vybojovalo na zimních paralympijských hrách 15 medailí (5-5-5)), všechny z alpského lyžování. Tou poslední je bronz Anny Kulíškové z Vancouveru 2010, po stříbru z Turína 2006 to byla její druhá medaile. Vůbec prvním medailistou byl bronzový Stanislav Loska v Lillehammeru 1994. Nejúspěšnější českou dvojicí jsou Kateřina Teplá (5-2-0) a Sabina Rogie (0-2-3), jež se postaraly o 12 cenných kovů. Za čtyři roky paralympiádu uspořádá Itálie v Miláně a v Cortině d’Ampezzo.
Zdroj&foto: idnes.cz
