Před pár hodinami ze mě vypadlo hodně nacucané klíště.
Podle dostupných indicií mě ta mrcha vysávala dobré tři dny. Tato skutečnost se sice zdá být nepříjemná, nicméně jinak ne zrovna zajímavá. Byla by nezajímavá zcela, kdybych se okamžitě po jejím zjištění nezačal zběsile prohlížet a zkoumat, abych posléze shledal, že určitě mám všechny příznaky nějaké nemoci. Bolí mě záda, pociťuji únavu a neustále mě něco svědí. Ještě před dobrými dvěma hodinami jsem netrpěl žádnou z těchto věcí. O svém tělu jsem krom faktu, že mám vzhledem k víkendové veselici kamarádů, solidní kocovinu, prakticky nevěděl.
Teď všechny příznaky nějakého neduhu bují naplno. Před očima mi běhají obrázky nemocnice a slova lékařů: „Jste na jakékoliv napadení organismu velmi háklivý.“ Představuji si sám sebe, jak trávím prázdniny na lůžku.
Pociťuji smutek.
Proboha, proč vlastně?
Doufám, že boreliózu, ani jinou z možných chorob, kterou klíšťata přenáší, opravdu nemám a fascinuje mě jeden lidský pud. Používám slovo pud, protože to často není pouhá vlastnost, kterou se jen tak odnaučíte. To není pouhý zlozvyk. Je to pud. Pud myslet vždycky na nejhorší z možných variant. Při kterémkoliv náznaku karambolu či průšvihu vždycky uvažovat nad nejkatastrofálnějším možným obrazem.
Tohle stahování kalhot, „když brod je ještě daleko“, obecně patří mezi velmi oblíbené lidské disciplíny. Handicapovaní, kteří díky svojí životní cestě obvykle nepatří mezi nejsebevědomější lidi na planetě, jsou první na ráně. A jak už to chodí – když nad něčím intenzivně přemýšlíte, pravděpodobně se to splní. Takže se ty apokalyptické výjevy ve vaší mysli stanou skutečností.
Ale vy jste to přeci říkali…
Takže ne.
Nestahujte kalhoty, když brod je ještě daleko.
Foto: archiv Marka Blažíčka
