Toto je hodně rozšířeno. Je možné, že někteří tělesně postižení lidé mají přidružené i mentální postižení. Ale není to u všech.
Kdyby byl tělesně postižený člověk zároveň i mentálně postižený, nárok na slušné jednání má také. Ani mentálně postiženým lidem netykáme, když si to nepřejí. I mentálně postižení lidé mají právo na vzdělání, a také na práci – pokud k tomu mají předpoklady. Dále mají právo na partnerství a sexuální život.
Takové tvrzení mají lékaři, ale právě ti by měli umět jednat s tělesně postiženými. Vím o případech, kdy doktoři mluví s osobou doprovázející, ale ne s tím, koho vyšetřují. To je ale špatně. Osoba doprovázející pomáhá s přesunem, ne s komunikací. Tělesně postižený člověk umí jednat sám za sebe. Někdy pomalu, ale na to by měl být lékař připravený.
Podobně myslí i pracovníci v sociálních službách a sociální pracovníci, zejména ti vyššího věku. I tito pracovníci by měli být školeni v přístupu k občanům zdravotně postiženým.
Nemám ráda, když mě někdo osloví a přitom se mnou mluví jako s dítětem. Jednou při čekání na poště přede mnou stála starší paní a mluvila se mnou, jak s tříletým dítětem. Přitom mi už bylo 30 let. Navíc měla tendenci mě hladit po tváři. Jednou jsem se nechala pohladit, protože jsem to nečekala, po druhé jsem už uhýbala. Běžně se mi stává, že se mně na autobusovém nádraží ve vedlejším městě starší osoba na něco zeptá a přitom mi tyká. Lidé se musí naučit jednat s tělesně postiženými lidmi jako se zdravými. Žijeme přece ve 21. století.