Nebojí se říct, že je autistka. Aliyyah Koloc zároveň v tahači láme rekordy.
Je poněkud jiná, než obvykle bývají její vrstevnice. Je jí šestnáct, přesto se závodním tahačem už po letišti svištěla 280 km/h a brzy chce překonat třístovku, což je spíš rychlost F1. Teď o víkendu se zase na okruhu v Mostě stala vůbec nejmladším jezdcem, který kdy závodil v evropském šampionátu. V první jízdě skončila osmá, druhou nedokončila, přesto si připsala první tři body.
A sní, že jednou vyhraje i Dakar. Aliyyah Koloc však nechybí odvaha jen za volantem, a tak má v sobě sílu veřejně přiznat, že se od okolí odlišuje i jinak než jen svými koníčky. Před třemi lety jí diagnostikovali Aspergerův syndrom, tedy poruchu autistického spektra. „Nejtěžší je pro mě seznamovat se a mluvit s novými lidmi,“ říká Koloc.
Nehrála si s dětmi jako ostatní
Vlastně i to, že teď sedí naproti neznámému novináři, kterému má odvykládat svůj příběh, je pro ni určitým „utrpením“. Chvílemi klopí zrak, hledá správná slova. A tak je šťastná i v jistém bezpečí, že vedle ní sedí otec Martin Koloc, někdejší evropský šampion trucků. Říká, že právě on jí nejlépe rozumí, je její nejlepší přítel i opora a kvůli němu si rovněž vybrala číslo 29, protože tolikátého července se narodil. Také on ji nasměroval k tomu, aby se nezdráhala o diagnóze mluvit.
„Lidi s Aspergerovým syndromem mohou na druhé působit arogantně. Z výrazu jejich tváře, odvráceného zraku mohou mít pocit, že je přehlížejí. Přitom arogantní nejsou. A tak jsem Aliyyah říkal, že by bylo lepší to přiznat. Že se bude čím dál častěji stýkat s cizími lidmi a může se dostávat do nepříjemných situací. Ale když to o ní budou vědět, pochopí, jak vzájemně komunikovat,“ vypráví Martin Koloc.
Jako otec od jejího útlého věku tušil, že je s ní něco jinak. Byla vždycky svá, nehrála si s ostatními dětmi, zato si mnohem víc rozuměla s dospělými. Intelektem vždy výrazně převyšovala vrstevníky a bylo pro ni téměř nemožné si ve škole najít pravé kamarády. Zcela odstrčená však díky sestře Yasmeen, svému dvojčeti, nikdy nebyla. „Jsme téměř jedno tělo,“ přiznává Aliyyah.
Před třemi lety ji pak otec dovedl v Dubaji k jednomu specialistovi, který po sérii vyšetření Aspergerův syndrom potvrdil. A teď v létě, když Aliyyah vytvořila nové světové rekordy v rychlostní jízdě na 500 metrů, zároveň natočila video s charitativním přesahem, kde o handicapu poprvé veřejně mluví. Vzápětí jí přišly desítky reakcí často i od špičkových sportovců, kteří ji za tento krok děkovali. „Napsal nám jeden několikanásobný účastník Dakaru, že má rovněž Aspergerův syndrom. Že se celé dětství trápil, protože mu rodina nerozuměla. A že i když se naučil své emoce v profesním životě kontrolovat, není to on. A video pomůže tyto lidi pochopit,“ říká Koloc.
A jeho dcera jen skromně přidá: „Jsem ráda, že jsem ten krok udělala a mohu ostatním pomoci.“
Táta jí vždycky rozuměl
Když o otci mluví jako o nejlepším příteli, je za tím víc než jen úcta. Táta jejímu chování vždycky rozuměl, netrápil se, že je jiná než ostatní děti. Sám říká, že je vlastně podobný. Že nerad mluví s lidmi, nemusí společenské akce. A že často mu je nejlépe s dcerou, když v autě jedou stovky kilometrů a mlčí. „Na druhou stranu někdy spolu mluvíme deset hodin v kuse.“
A taky tvrdí, že „Asperger“ je pro dceru coby závodnici svým způsobem dar. „Její emoce a pocity jsou odlišné. To, co cítí člověk bez Aspergeru, lidé s Aspergerem necítí. Aliyyah je těžké na trati dostat pod tlak. Když ji někdo chce předjet, ona zůstává naprosto klidná.“
A vzpomíná na její dětství, kdy deset let hrála tenis. Ten je často o emocích, o výrazu ve tváři, o pozornosti lidí okolo. A v tom se trápila. „Teď si nasadí helmu a rázem se ocitne ve svém království. Nikdo nevidí její tvář, neřeší její výrazy.“
Třebaže hrdý otec nikdy nemůže mít zcela střízlivý a nezaujatý pohled, Aliyyah považuje za jeden největších motoristických talentů, který kdy viděl. Už třeba kvůli jejímu analytickému myšlení, naslouchání inženýrům i radám od mentorů, které dokáže přetavit v realitu.
Přitom se snažil ji i druhou dceru Yasmeen, která rovněž závodí, od motorsportu držet stranou. Ony však s úctou doma hleděly na otcovy fotky ze závodů a ze stupňů vítězů. S nadšením vždy sledovaly populární filmovou sérii Rychle a zběsile a po tátovi chtěly, aby je naučil podobné kousky, jaké umějí hrdinové z televize. A tak když obě skončily s tenisem, daly se na závodění. „Osud je osud. Nezmůžete nic,“ usměje se Koloc.
Ač z Dubaje, reprezentují Česko
Už se smířil, že Aliyyah je na dráze rychlejší než on, a závodní úspěchy dcer ho naplňují mnohem víc, než když poháry zvedal sám. Teď v Mostě uvidí na trati obě, byť v odlišných kategoriích, a říká: „Strach nemám. Mnohem víc se o ně bojím v normálním provozu než na závodní dráze, kde jsou konfrontovány s profesionály.“
Jejich jména, exotický zevnějšek i to, že při rozhovoru raději volí angličtinu, odkazují k tomu, že se narodily v Dubaji, kde Koloc roky (i kvůli soudu, od kterého nakonec dostal podmínku) pobýval. Nicméně na závodní trati dcery někdejší Miss Seychely reprezentují Česko a na kabině je u jejich jména česká vlajka. „My vlastně nevíme, kde žijeme a kde jsme doma. Pořád jsme v pohybu. Můj domov jsou tři obleky, které mám v autě. Občas spím v něm, někdy v továrně. Máme několik domů v Asii, Americe i Evropě,“ popisuje Koloc.
Foto: Buggyra
