Ačkoliv by se mohlo zdát, že půjde o další vychytané rady, jak přežít energetickou krizi, bude tohle větší divočina. Řeč je o hypersenzitivitě a ta, jak řekne každý, komu ji nezřízené sudičky vhodily do vínku, dokáže život opravdu zpestřit.
Hypersenzitivita je smyslová přecitlivělost, intenzivnější vnímání podnětů a intenzivnější prožívání. Přirozeným nepřítelem hypersenzitivity jsou třeba ponožky, cedulky na oblečení, hlučné prostředí nebo blikání zářivek. Případně lidé, kteří vám přijdou jako papiňák, ale do poslední chvíle budou tvrdit, že se nic neděje. Hypersenzitivita je v poslední době hodně skloňovaná, přesto pochopení toho, co život s ní obnáší, přichází výjimečně. Jako kdyby to byla jen cedulka, na první pohled zajímavá, při bližším průzkumu hodná odstřižení. Zpravidla nakonec s celým člověkem.
Co mají všichni s ponožkami?!
Ponožky jsou vlajkovou lodí zvýšené vnímavosti. Zejména v určité fázi dětství s nimi bojuje skoro každý citlivec, když mu svírání ponožkových lemů vyplní veškerý vesmír a přichází tzv. fuseklová paralýza. Servat to ze sebe a utéct do lesů, za předpokladu, že nešlápnete na kamínek, kopřivu, horký beton, zrnko písku, cosi slizkého, o čem nechcete nic podrobnějšího vědět, nebo kuří oko běsného rodiče, kterému dochází trpělivost. „Nesvlíkej si ty ponožky!!!“ rezonuje jako bojový pokřik každou vaší buňkou, přesto ne dost silně, aby přehlušil nesnesitelný nátlak látky na vaše receptory. Je to jedna z mnoha válek, kterou vám textilní svět vyhlásil, a často jediné, co s tím můžete dělat, je vzývat ponožkové monstrum.
Prostě to vadí, někdy vyloženě bolí, nejde se soustředit na nic jiného. Citlivost, s jakou bude fungovat naše nervová soustava, si nikdo z nás nevybírá. A proto je nesmysl za to kohokoliv trestat. Není v tom pokus o vzdor ani naschvál, ostatně koho by bavilo skrze svlékání ponožek terorizovat svět? Napadá mě mnoho vypečenějších způsobů, a to bych jako autistka měla mít problém s představivostí!
Skandální odhalení: není to jen o ponožkách!
Je to také o citech a pocitech, vlastních i cizích. Aniž bych chtěla, nasávám, jak se cítí druzí, mám potřebu harmonizovat všechny a všechno v dosahu. A taky si dokážu uvědomit, jak to může být otravné, a to mě pak trápí. A může jít o setkání trvající pár minut, zůstane ve mně ležet hodiny, dny, někdy déle. Myslím na téměř cizí lidi, jak jim je, co asi zažívají a jak jim pomoci. Vlastně ani nedokážu rozlišovat na cizí a známé, protože každý, kdo cítí, zaslouží pochopení stejným dílem.
Někdy jsou dny, kdy jsem otravná sama sobě, cítím i mávnutí motýlích křídel na jiném kontinentě. Někdy jsem vděčná, protože si díky vnímavosti všimnu problému hned v počátku, zvlášť u zvířecích parťáků a svěřenců je to velký dar.
U někoho je citlivost tak velká, že mu znemožňuje fungovat, smyslové vjemy jsou přímo bolestivé a nesnesitelné. Je opravdu strašné vidět, že se k takovým případům někdy okolí staví zle, s výčitkami, a s hrubostí se snaží vymoci jakousi nápravu. Ona to opravdu není zábava a ty stavy si člověk dobrovolně nevolí.
Smysly, to nejsou jen zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Smyslové vjemy jsou pestrá paleta čití. Doteky, tlaky, bolest, fyziologické pochody (rohlík nalepený na žaludeční stěně prostě bolí a basta). Třebas taková vestibulární hypersenzitivita způsobuje problémy se změnami polohy, s pohybem. A jako každá neurologická danost, ani tohle nejde ovládat vůlí a podle potřeby vypínat a zapínat.Lidé s hypersenzitivitou potřebují možnost přizpůsobit prostředí alespoň nějak svým smyslům. Někdy jsou to malé věci s velkým efektem, možnost nosit sluchátka proti hluku, možnost práce z domova, možnost žít mimo město.
Ale hypersenzitivita také dává, silné prožívání ruku v ruce s kreativitou stojí za nejedním dílem umění nebo vědy. A to je ostatně důvod, proč by ji společnost neměla potírat a zavírat do klece. Jak říká známá americká etoložka, ochránkyně zvířat a spisovatelka Temple Grandinová, jíž byl v dětství diagnostikován autismus: „Svět potřebuje všechny typy smýšlení.“
Foto: Pixabay
