Uvidíš všechno bude príma
Řve na mě z desky Josef Zíma
A pavouk na zdi klidně dřímá
Zpívá Jiří Schmitzer a já trsám. Vzhledem k absenci pohybového nadání v kombinaci s vynecháním tanečních lekcí zvládám pouze tzv. „mrkváka“. „Mrkváka“ představuje tradiční „praní na valše“ s přidaným výrazem kabrňáka. Pokud chcete působit asexuálně, neznám lepší recept. „Mrkvák“ se hodí také ve chvílích, kdy si chcete v klidu popřemýšlet. Platón, Nietzsche, ani Sartre to nikdy nepřiznali, ale vsadil bych spodky, že Ústava, Radostná věda, nebo Kritika dialektického rozumu vznikly, když maestrové tančili „mrkváka“.
Takhle trdluju doma u otevřeného okna a přemýšlím.
Už delší dobu mi občas vrtne hlavou, jak já tu svojí „eresku“ vlastně beru. Oficiálně jí mám víc jak čtvrt roku a když se mě někdo zeptá na zhodnocení našeho vztahu, nevím, co odpovědět. Člověk má lepší věci na práci než přemýšlet zrovna o ní. Je to zkrátka paradox – kunhůta, se kterou budu po zbytek života (!!!) a ani nemá barokní tvary (!!!!!!). Říkám si, že láska byla v tomto případě vážně slepá, ale líčit tohle ve společnosti, jsem za sexistu.
Ani teď, když se nad problémem snažím vážně zamyslet, navíc povzbuzen tancem, na žádnou validní tezi nepřicházím. Jak ji beru? Jak ji beru? No… Já nevím! Nevím! Sebelítost bytostně nesnáším, navíc nemám pocit, že k ní mám důvod, ale tomu přehnaně pozitivnímu pohledu na svět taky nevěřím…
Tak kolo votáčím, přestože strašně spěchám
A kvůli babizně babiznu čekat nechám
Co jsem to za vola, v duchu si tiše laju
Karty jsou rozdány, co dostal jsem s tím hraju
Schmitzer posledním veršem udeřil hřebíček na hlavičku. Ano, ten verš budu papouškovat, až se mě zase někdo bude ptát, jak já jako tu svoji nemoc beru! Písničkář navazuje refrénem:
Uvidíš všechno bude príma…
A mně nezbývá než doufat, že má pravdu.
Foto: Nicole Langrová