„Přála bych si být už dospělá,“ řekla jsem jednou doma, když mi bylo sedm let. „Buď ráda, že jsi dítě, nemusíš se o nic starat,“ dostalo se mi odpovědi. Je lepší bezstarostnost, nebo svoboda?
Dnešní svět je hodně rychlý a informace zastarávají strašně rychle. A nejen ty. Ze svého dětství si ještě pamatuji gramofonové desky a walkmana, kterého jsem si vzala na tábor a v němž jsem si přehrávala muziku. Když jsem nastoupila na vysokou školu, o dva roky mladší spolužačka se na hodině rumunštiny zeptala, co to gramofon je.
Mohla bych pokračovat dál… Jak dávám přednost Facebooku před Instagramem, jak nemám účet na TikToku a vlastně v něm nevidím smysl a tak dále, nicméně nechci omezit tento text na porovnávání takto povrchních rozdílů – a už vůbec nechci zabřednout do omílaného klišé, že „mladí“ jsou hrozní a že za nás bylo líp (vždyť mi ještě nebylo ani 30!).
Když jsem byla dítě, nejen že jsem neměla kolem sebe autistické vzory, já jsem vlastně ani nevěděla, co je autismus. On to vlastně nevěděl zřejmě nikdo v mém okolí. Během dospívání jsem sice diagnózu dostala, ale okolí pořád tápalo a já si často musela poradit úplně sama.
V dnešní době je situace samozřejmě jiná. Zatímco dřív si lidé vesměs pletli autismus s automobilismem, dnes se sice v médiích o autismu hovoří, často však informace přicházejí od lidí, kteří mu nerozumějí a na autistech se snaží pouze zviditelnit. Internet je rozšířený a scházejí se tam mimo jiné i autisté. Greta Thunberg se dostala na titulní stranu časopisu Time.
Když dnes mluvím s mladými autistickými lidmi, mám upřímnou radost z toho, že mají informace a mají se na koho obrátit. Je to rozhodně obří posun proti situaci před pár desetiletími.
Samozřejmě, jsou to pořád mladí lidé, kteří třeba ještě nemají občanský průkaz nebo musí dodržovat večerku. Na rozdíl ode mě nemají život ještě plně ve svých rukou. Možnost hájit sebe mají jako autisté a zároveň děti či mládež velmi omezenou.
To však neznamená, že mladí autisté nejsou aktivní – právě naopak. Poznala jsem díky své práci – a nejen ní – několik inspirativních autistů v teenagerovském věku, kteří jsou vidět a nebojí se sdělit svůj názor. Dává mi to naději, že tito lidé nás posunou vpřed díky tomu, že se odváží vyslovit věci, jež jsme se my nikdy vyslovit neodvážili.
Mám tedy ze současného vývoje, i přes různé negativní vlivy, velkou radost. A pořád nepřestávám doufat, že za deset let nějaký můj mladší kolega napíše sloupek o tom, kterak Ivana zápasí s online poradami na Snapchatu.
Foto: Pixabay
