Seděla jsem s jedním klukem v jakési pražské hipsterské kavárně. Hipsterská byla proto, že ačkoliv bylo už několik měsíců po prezidentských volbách, na zdi pořád visely plakáty s Karlem Schwarzenbergem. Zatímco jsem upíjela mojito, venku projížděly tramvaje.
„Vůbec na to nevypadáš.“
Seděla jsem v zasedací síni a upřeně na mě zíralo asi dvacet párů očí. Nevěděla jsem, co se těm lidem honilo hlavou. Najednou jeden z těch lidí zvedl ruku.
„Promiňte, teď si dáme přestávku, už přetahujeme.“
Na jednu stranu jsem byla ráda, že si konečně odskočím a napiju se, na druhou stranu jsem věděla, že až budeme pokračovat, dotyčný člověk se opět přihlásí o slovo a něco řekne. A s největší pravděpodobností bude reagovat na mě.
Dotyčný ke mně skutečně přišel. Polkla jsem.
„Vůbec na to nevypadáte.“
Když někomu řeknu, že jsem autistka, většinu lidí tím překvapím. Část lidí mi říká, že nepůsobím jako Rain Man, část mi zase řekne, že jsem první autista s vysokou školou, který mluví, kterého v životě viděli a podobně. Vím, že to nemyslí zle, ale takovéto situace mě přivádějí do rozpaků.
Když jsem se skoro před deseti lety dozvěděla diagnózu, byl to takzvaný vysokofunkční Aspergerův syndrom. Nějakou dobu jsem to brala jako nezpochybnitelnou věc, ale poté jsem se přestala za vysokofunkční označovat a nedávno jsem upustila i od toho Aspergerova syndromu (důvody případně vysvětlím někdy příště). Podle mého názoru je funkčnost akorát takový eufemismus pro vyjádření toho, jak moc „normální“ autista dovede být.
V angličtině se tomu říká „passing“, z čehož se v češtině v některých kruzích vyvinulo slovo „pásování“. „Passing“ je gerundium slovesa „to pass“, tj. „procházet“. Jinými slovy, pokud jste autista, ale předstíráte, že jste alista, a prochází vám to, pak jste „allistic-passing“. U některých lidí je pásování jednodušší než u jiných a někteří lidi pásovat nemohou, i kdyby se rozkrájeli.
Dlouhou dobu jsem si myslela, že dovedu pásovat za jakékoliv situace, ale z míry mě vyvedla jedna moje bývalá kolegyně z práce. Jednou jsme se vracely z oběda a přišla řeč na můj přijímací pohovor, kterého se zúčastnila. „Hned, jak jsem tě uviděla, přišla jsi mi jako člověk s Aspergerovým syndromem.“ „No, víš… Já ho fakt mám.“
V tu chvíli mi došlo, že ať se budu snažit sebevíc, pořád budou existovat situace, kdy lidi nepřesvědčím, že jsem „normální“.
Samozřejmě, umět pásovat je vždycky výhoda. Velká část rodičů, ostatních rodinných příslušníků, psychologů, psychiatrů a podobně chce, abychom pásovali. Někteří to myslí dobře – chtějí, abychom se takzvaně integrovali a měli naději, že budeme nezávislí. Druhou stranou mince je to, že takto nucené pásování je leckdy traumatické, ale o tom taky někdy jindy.
Nutnost to je, protože i když si naše (aspoň ta česká) společnost hraje na liberální a svobodomyslnou, s autisty nepočítá. Když jdete na pohovor, je lepší si hrát na alistu. Koukat se tomu druhému do očí, i když je vám to nepříjemné, říkat, že toužíte po kariérním růstu, jste flexibilní a týmoví hráči, i když to vlastně není pravda nebo nevíte, co to znamená. Když se budete chovat přirozeně, nastane jedna ze dvou možností: Buď si ten na druhé straně řekne, že vaše výstřednost neříká nic o tom, jestli budete danou práci zvládat, a bude vás posuzovat podle jiných věcí, nebo si řekne, že jste nějací divní, a divní lidé nepracují dobře, takže vás nevezmou.
Na pokračování se můžete těšit v dalším díle.
Slova, která byste měli znát, když se chcete bavit s autistou:
alista – člověk, který není autista; slovo pochází z řeckého „allos“, což znamená „ostatní“ a zároveň je to opak „autos“, „sebe-“, z čehož vzniklo slovo „autista“
nízkofunkční – takto jsou diagnostikováni autisté, kteří mají „vyšší stupeň“ postižení, tzn. že například nemluví, jsou velmi citliví na podněty okolí a podobně
vysokofunkční – takto jsou diagnostikováni autisté, kteří mají „nižší stupeň“ postižení, takže například komunikují ústně a ve srovnání s jinými autisty nejsou příliš citliví na okolní podněty
pásování – to, jak dokážeme před okolím předstírat, že jsme jiní, než jsme; když někdo pásuje jako mladý člověk, znamená to, že sice není mladý, ale vypadá tak; když někdo pásuje jako běloch, tak to znamená, že běloch není, ale může to být třeba míšenec, kterého cizí lidi na první pohled identifikují jako bělocha
Foto: archiv Ivany Recmanové
