Čekám na odběry krve. Fronta se táhla až ven už když jsem sem přišel, ale ubývá to rychle. Před dvaceti minutami jsem stál venku a za chvíli jdu na řadu. Koukám se za sebe na další čekatele, kteří přišli později. Jsou na první pohled nervózní. Starší ženy šermují holemi, pánové se mračí přes tlustá skla…
V tu chvíli se od konce fronty vyloupne muž v kšiltovce. Pomalým, nejistým krokem dojde až k okýnku, kde probíhá výdej lístků s pořadovým číslem a nesměle promluví: „Dobrý den, promiňte, ale nemám jako onkologický pacient přednost?“
„Ale samozřejmě, že máte,“ odpovídá dáma za sklem a vkládá mu do ruky lístek.
„Cože? Co to jako je?!?“ ozve se ženský hlas kdesi od konce fronty.
„To bych taky chtěla! Bejt na konci fronty a jít hned na řadu!“ huláká druhý.
Muž v kšiltovce mlčí. Kouká se do míst, odkud se hlasy ozývají. Přimhouří oči. V tu chvíli si všimnu, že nemá řasy, ani obočí.
„Vy předbíháte…!“ řve další bába.
„No jo, tady je někdo prominentní!“ říká jízlivě jiná.
Muž poodstoupí od okýnka.
Sundá si kšiltovku.
Holá hlava.
Šum ve frontě pokračuje.
Brblání, které nepřipomíná žádná konkrétní slova.
Je to jen to tiché, ale přeci slyšitelné, beztvaré, ale přece hmatatelné huhlání.
Takové, jaké slyšíme od lidí, co nemají co říct.
Muž mžourá před sebe. Jelikož nemá ani řasy, ani obočí, lze mu z tváře těžko vyčíst nějaký výraz.
Chce se mi z těch lidí zvracet.
Foto: archiv Marka Blažíčka