Někteří lidé mají ve zvyku mluvit se zdravotně postiženým člověkem jako s malým dítětem a dokonce mu tykají (nemyslím tykání mezi lidmi na vesnici, ve které se zdravotně postižení lidé narodili a žijí). Jako si každý zdravý člověk zaslouží slušné jednání, tak i zdravotně postižený člověk si takové jednání zaslouží. Proto pokud potkáte zdravotně postiženého člověka např. v obchodě a chcete se s ním bavit, prosím, netykejte mu a nehlaďte ho po hlavičce, to nemáme rádi. Mluvte se zdravotně postiženým jako s každým jiným člověkem. Odpovíme vám na všechny dotazy, na které se zeptáte. Otázky kolem našeho zdravotního stavu jsou vhodné, až vás lépe poznáme. Nebudeme přece povídat o našem zdravotním stavu tomu, koho vidíme poprvé. Výjimkou jsou doktoři, ti musí znát náš zdravotní stav od začátku, aby nám mohli co nejlépe pomoci.
Mně osobně se nelíbí, když mi nějaký člověk na ulici tyká, když mě nezná. Považuji automatické tykání za neslušné. Ale některým lidem s postižením nevadí automatické tykání. Je to o tom, na co je člověk zvyklý a jak je vychovaný. Stačí se zeptat: „Mohu vám tykat?”
Můj příklad: Když se mne viditelně starší člověk na něco zeptá, nikdy předtím jsem jej neviděla a tyká mi, většinou si řeknu, že mne už asi někde viděl nebo o mně něco ví. To mu ale nedává právo mi tykat.
Nejvíc mne zlobí, když nějaký člověk chce zjistit informace o mně a přitom se ptá úplně cizích lidí, kteří mne nemusí znát tak dobře, jako znám já sebe. Poté se chová tak, jako kdyby mě znal odjakživa.
Prosím proto ty, kdo zjišťují informace o lidech podobně, aby s tím přestali nebo to alespoň omezili. Není to hezké.
Foto: archiv Blanky Vavřinové
