Zní to jako mantra zodpovědných, úspěšných a dokonalých: „Dávej pozor na zadní vrátka!“, protože „co kdyby náhodou něco“. Točí se to ohledně způsobu života, ohledně vztahů a věcí z těchto veličin vycházejících. Ani s jedním neumím nakládat, spíš to docela nakládám.
Mými sluchy tedy neustále prolétávají výše zmíněná zaříkávání jelikož „nikdy nevíš“. No nevim, to je pravda. Nikdo neví. Slova lítají, i když nemají peří. A já to mám stále všechno u ocasu, i když…
I když vlastně spoustu věcí…
I když bych dívku se spasitelským komplexem měl uvítat se sepjatými končetinami a pugetem růží v zubech. Mně se však při představě kunhůty vyexpené o pečovatelský skill spouští dávicí reflex.
Ale: „Nechceš přeci skončit sám, ne?“ nebo: „Někdo se o tebe bude muset starat, až to nebude tak dobrý, to asi chápeš, ne?“
Nevim (samota mě vlastně docela ba) a nechápu.
Ne, neplánuji vůči dalším příchozím známostem větší smířlivost, aby mě případně měl kdo obskakovat. Kompromisy neplánuji nikde. Hnědé kalhoty mi totiž nesluší (když jsme u těch zadních vrátek).
Ano, možná si říkáte, že tento text je výplodem postpubertálního syndromu.
Ano, možná vám dám za čas za pravdu.
Ale zatím ještě ne.
Foto: Sebastian Vošvrda
