Milí čtenáři, ještě mě možná neznáte, dovolte mi tedy, abych se představila.
Jmenuji se Veronika Kačová, pocházím z Nového Jičína, malého města na Moravě, a od dětství zpívám a tancuju. V roce 1999, kdy mi bylo sedm let, otec založil rodinný taneční a pěvecký soubor Cikne Čhave (Malé děti) a my s ním získali řadu ocenění v tanečních republikových soutěžích. Mám spoustu zkušeností a bohaté vzpomínky, z nichž čerpám při své práci. Věnuji se zpěvu romských písní a výuce romského tance, a to nejen s romskými dětmi. Přispívám do multikulturního časopisu pro děti a mládež Kereka, který vydává Demokratická aliance Romů se sídlem ve Valašském Meziříčí. Dělám rozhovory se zajímavými lidmi, píšu reportáže, připravuji ankety, rubriky o zdraví a zdravém životním stylu, další texty překládám do romštiny. Taková práce mě naplňuje. Jsem ráda, že mohu svůj mateřský jazyk podpořit, připravila jsem i projekt Mezinárodní den Romů v Novém Jičíně. Sdílím témata, která nás spojují. Vedu hlasové a taneční pohybové programy Khelen amenca (Tancujte s námi) a Giľaven amenca (Zpívejte s námi). Šiju zboží nejen s romskou tematikou, vystupuji s kapelou, jejíž hudba má romské, balkánské a španělské prvky.
Působím také jako „kniha“ v Amnesty International. S touto organizací jsem se seznámila v Brně, a to přes kamaráda, který mě přemlouval, abych se stala součástí projektu Živé knihy. Váhala jsem, ale zhruba rok poté, když jsem se víc začala zajímat o mezilidské vztahy, jsem se rozhodla, že se chci stát Živou knihou a přispět svým příběhem. Absolvovala jsem workshop v Brně, sepsala anotaci poutající na můj medailonek a začala s prvním čtením na jedné brněnské střední škole. Už nedám dohromady, kolik čtení mám za sebou, ale bylo jich požehnaně. Díky tomuto zajímavému projektu jsem se seznámila s lidmi, kteří to v životě neměli jednoduché. Moc ráda se s nimi potkávám.
A co to vlastně Živá kniha je? Je to vzdělávací projekt Amnesty International ČR zaměřený na prevenci diskriminace, rasismu, xenofobie a extremismu. Studenti si tak místo klasických knížek můžou „vypůjčit“ konkrétní osoby. Jsou to lidé patřící k různým menšinám (národnostním, náboženským, sexuálním…), například Romové, muslimové, cizinci, uprchlíci, zdravotně handicapovaní, lidé bez domova, LGBT a další. Program umožňuje studentům setkat se s někým, koho by v běžném životě zřejmě nepotkali nebo s kým by z různých důvodů nechtěli nebo neměli možnost mluvit. V rámci Živé knihovny si pak „kniha“ povídá s „čtenáři“, sdílí svůj příběh a své zkušenosti. Čtení probíhá formou rozhovorů, poté následuje reflexe a zpětná vazba, která je důležitá jak pro organizátory, tak pro „knihu“.
Metoda umožňuje studentům přemýšlet o otázkách diskriminace, sociálního vyloučení, extremismu a rasismu v souvislostech, na základě osobní zkušenosti. Živá knihovna pomáhá bořit předsudky a stereotypy, překonávat strach z neznámého, získat osobní zkušenost, nové podněty a rozšiřuje obzory.
Můj medailonek je portrét Romky, která pochází z početné rodiny, kde hudba, zpěv a tanec hrály důležitou roli. Ve svém příběhu čtenářům (posluchačům) v deseti minutách sděluji své vzpomínky ze školy, kde to nebylo zrovna jednoduché, protože jsem romského původu, na zpívání, tancování, pracovní zkušenosti. Příběhem se line tónina, že Romové nemusí být nepřizpůsobiví a agresivní, je třeba na ně pohlížet jako na kulturní národ, který nemá vlastní stát a který se v Česku a jiných zemích usadil, aby mohl žít, pracovat, vzdělávat se, zpívat, tančit… Sděluji jim, že už bychom k sobě mohli být otevření a upřímní, že nemusíme lpět na názorech našich rodičů a prarodičů, můžeme tyto stereotypy jednou provždy odstranit, abychom je nepředávali svým dětem. Dát u nás Romům a jiným menšinám šanci, navazovat lepší vztahy, které nás všechny budou léčit. Že je vše o lásce v nás.
Během desetiminutového výkladu nás studenti nesmějí rušit, když svůj příběh dopovíme, mají deset minut, aby mohli položit otázku. ,,Knížka“ nemusí odpovídat, pokud je velmi osobní. Většinou se ptají, kolik mi je let, jestli mám instagram, kde mám zrovna koncert nebo zda jim něco zazpívám. Ale zazněly také otázky, jestli bych něco ve svém životě chtěla změnit, jaké to je mít tolik sourozenců nebo téma sociální dávky a Romové. Snažím se vysvětlit, že často není všechno tak, jak se zdá. U sociálních dávek není řešení jednoduché a ke každému bychom měli přistupovat individuálně. Ani do jejich životů nevidíme, pouze to, co je na povrchu. Ocitli jsme se v začarovaném kruhu a jak z něj ven, to bychom měli hledat společně. Je přece na každém z nás, jak budeme nahlížet na romskou komunitu, zda budeme věřit pouze tomu, co se uvádí třeba v médiích nebo co jsme zaslechli od druhých, aniž máme vlastní zkušenost. Bylo by prospěšné najít si čas a více Romy poznat než jenom soudit. Mnozí z nich neměli jednoduchý život, jejich prostředí nebylo zrovna ideální. Připomínám jim, že je na každém z nás odbourávat předsudky, které Romům společnost dala.
Končím slovy, že díky hudbě a svému hlasu jsem si dovolila se projevovat. Říkám jim, že každý Rom, kterého potkají, nemusí být špatný, je jen jiný. Je třeba ho víc poznat a nebránit se vzájemné komunikaci. Snažím se je podpořit, aby se nebáli otevřít srdce menšinám, aby si dovolili poznat jejich hodnoty, kulturu. Nerozdělovat, ale propojovat, to je motto, které chci předat. Jsem ráda, že můžu svůj životní příběh použít jako příklad a díky své zkušenosti změnit jejich pohled nejen na romskou menšinu. Berou mě jako pozitivní vzor a to vždy potěší.☺
Doufám, že vám tenhle text něco přinese, a kdo ví, možná se někdy potkáme právě na Živé knihovně nebo na mém koncertě. Mějte se krásně!
S láskou Veronika Kačo (Paloma)
