Je ráno. Venku na obloze se pohybuje šedý mrak. V celé místnosti je klid. Dívám se na flétnu, knihy i fotky na zdi. Otevírám si textový editor a zapisuji do něj, co se mi honí hlavou. Už je to tak – psaní teď bude tvořit většinu mojí obživy. Stala jsem se redaktorkou časopisu Inspirante.
Zdá se, že se mi splnil dvacet let starý sen. Chtěla jsem se živit psaním a být novinářkou. Ještě předtím jsem toužila být prodavačkou, kuchařkou, učitelkou a prezidentkou, protože mě bavilo stát ve školce za kasou a prodávat maketu zmrzliny, taktéž mě bavilo jíst, něco druhým vysvětlovat a zároveň jsem měla menší diktátorské sklony. Později jsem ale zjistila, že jako prodavačka bych musela prodávat i jiné věci než zmrzlinu, jako kuchařka bych musela vařit i jídlo, které mi nechutná, a prezidentka musí být především diplomatická osobnost, což já nejsem. Být učitelkou mě ještě nepřešlo, ale je fakt, že někde sedět a něco psát je pro mě daleko jednodušší než někde stát a něco povídat.
Ano, měla bych být šťastná, veselá a rozjařená, ale ten pocit se pořád nechce dostavit. Možná jsem ve skutečnosti nervózní. Proč? Protože krom toho, že jsem o spoustě povolání snila, jsem jich také spoustu vystřídala – a to v tuto chvíli ještě ani neuplynuly dva roky od mojí promoce na magisterském studiu.
Nejsem v tom sama. Spousta autistů si projde častým střídáním zaměstnání. Někdo zaměstnání střídá do konce života, někdo nakonec zakotví v ideální práci a někdo si po čase řekne, že mu práce za to nestojí, a stane se nezaměstnaným nebo odejde do invalidního důchodu. Zkuste si zadat do vyhledávače „autisté změna zaměstnání“ (ideálně i v nějakém světovém jazyce) a vypadne na vás hromada příběhů lidí, kteří co pár měsíců působili na jiném místě i v jiném oboru.
Autisté mění místa jak z vlastní vůle, tak i z vůle zaměstnavatele. V prvním případě se jedná o situace, kdy člověk zjistí, že daná práce je pro něj příliš vyčerpávající – musí sedět v otevřeném prostoru plném pokřikujících kolegů a bzučících telefonů, kvůli čemuž v slzách uteče na toaletu, nepohodne se s kolegy nebo s nadřízenými, kteří mu říkají, že je „nějaký divný“, nebo něco jiného. V druhém případě udělá chybu, skoro se mi chce napsat Chybu, protože je to až příliš častý fenomén v životě pracujících autistů, že by zasloužil nějaký oficiální název. Řeknete něco naprosto logického a pravdivého nadřízenému nebo klientovi, kterého to urazí. Rozbijete svojí nešikovností něco na pracovišti. Odejdete z práce o půl hodiny dřív, protože den předtím vám nadřízený v za deset celá řekl, že nemusíte čekat do celé, pokud už nemáte nic na práci.
I mně se stalo něco podobného. Někdy jsem z práce odešla sama, protože jsem věděla, že by mě odtamtud stejně časem odvezla záchranná služba. Někdy jsem byla propuštěna, protože jsem udělala Chybu. Ptala jsem se sama sebe: „Je tohle ještě život?“
Kupodivu ano. Dokonce i mezi alisty. Moje generace, tedy generace mileniálů, je příznačná tím, že střídá zaměstnání častěji než ty starší. Když se nám něco nelíbí, ozveme se, a když nedojdeme ke shodě, zvedáme kotvy a jdeme o dům dál. Starší personalisté na to obvykle koukají s nelibostí, ale vzhledem k tomu, že jim budeme platit důchody, nám raději dávají zelenou.
Na druhou stranu, vlastně mám i tak ve srovnání s ostatními autisty štěstí, protože nějaké zaměstnání vůbec mám. Ba co víc, dělám v práci, kde uplatním své vzdělání. Celosvětově je totiž až 80 procent autistů nezaměstnaných, ale skoro polovina těch, kteří zaměstnání mají, pracují na pozici, která je pod úrovní jejich vzdělání. Více než polovina těch, kteří jsou nezaměstnaní, by navíc ráda pracovala.
Znovu se dívám na ten mrak. Uklidňuje mě. Žiju, dělám to, co mě baví, dostávám za to zaplaceno a planeta dosud neshořela.
Foto: archiv Ivany Recmanové
