Zraku ubývá, ne tak elánu do práce se psy

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Seš slepá, krávo?“ Tahle nevybíravá slova kolemjdoucího, se kterým se téměř nevidomá Jitka na ulici srazila, byla  nakopnutím k tomu, aby udělala první krok na cestě za svým (možná celoživotním) posláním – výcvikem vodicích psů.

Jitka Krejcárková má od narození kombinovanou oční vadu – problémy se sítnicí a světloplachost s poruchou barvocitu. Jak sama říká, za podmínek, ve kterých šeroslepí nebo světloplaší vidí alespoň něco, ona nevidí nic. „Dřív jsem svou vadu ostatním popisovala tak, že to, co zdravý člověk vidí na 30 metrů, já vidím na 30 centimetrů. Ale to už dneska taky není pravda, protože zrak se mi pořád horší a už teď jsem tak na třetině toho, co jsem viděla dřív,“ popisuje jedenačtyřicetiletá žena.

Vzhledem ke svému handicapu navštěvovala Jitka speciální školu pro děti se zbytky zraku v Praze ve Šporkově ulici, kam dojížděla z rodných Holešovic. Tehdy však ještě vodicího psa neměla – prvního čtyřnohého průvodce si opatřila až v šestnácti letech. Tomu ovšem předcházela dlouhá léta, kdy o psovi jen snila. 

Štěně na zkoušku

Příběh psí milovnice začíná jako osmdesátkovský rodinný film – děvčátko si strašně moc přeje čtyřnohého kamaráda, ale máma s tátou nepovolí. Až když bylo Jitce deset let, rodiče usoudili, že je dost velká na to, aby se o psa dokázala postarat. Pořídili tedy od známých štěně trpasličího pinče, avšak s podmínkou, že to bude jen na zkoušku. „Asi si mysleli, že mě pes za chvíli omrzí,“ směje se Jitka.

Pes ji neomrzel. Naopak, věnovala mu veškerý volný čas. Dokonce ho začala cvičit – sama od sebe, aniž by jí někdo vysvětloval metody výcviku. „Ve třech měsících uměl základy poslušnosti a taky pár triků – třeba válet sudy,“ vzpomíná Jitka.

Jenže poslušný psík se po odchodu rodiny do školy a zaměstnání měnil v malého likvidátora. Rozkousaný nábytek nepřekousli rodiče, a tak pes putoval zpět k původním majitelům. Bylo to smutné loučení jak pro Jitku, tak pro psa.

Následovalo několik dalších bezpsích let. Až ve čtrnácti se odhodlala postavit rodiče před hotovou věc. „Tehdy spolužačka přišla do školy s tím, že se jejich feně narodila dvě štěňata a jestli pro ně nenajdou rodinu, utopí je. Já jsem byla okamžitě rozhodnutá si štěňátko vzít.“ Pětitýdenního křížence jezevčíka a špice přinesla domů a vypiplala si ho ke své spokojenosti.

Za pár let následovala již zmíněná příhoda s pánem na ulici a Jitka se rozhodla, že si ke svému pejskovi pořídí psa vodicího. To ještě netušila, co ji čeká.

Cvičitelka – partyzánka

V první polovině 90. let se ještě při výcviku psů (a nejen těch vodicích) využívaly metody, které by dnes každý milovník psů i kynolog bez váhání označil za týrání. Jak říká Jitka, která sama využívá metodu pozitivní motivace, tehdy to bylo normální a málokdo se nad tím pozastavoval. Není tedy divu, že fenka labradora, kterou dostala, připomínala spíš uzlíček nervů než vyrovnaného psího průvodce. 

„Fenka z nějakého důvodu neměla ráda člověka, kterého vodila,“ vypráví Jitka. „Takže když jsem se držela za vodič a šly jsme spolu po městě, chovala se ke mně rezervovaně, zatímco s lidmi okolo by se mazlila. Brala jsem to tak, že si na mě musí zvyknout, jenže její postoj se nezměnil ani časem. Další problém nastal, když jsme začaly odbourávat odměny. Když nevidomý se psem začíná spolupracovat, je běžné, že ho musí za správně provedené povely odměňovat. Ale moje labradorka bez odměn odmítala spolupracovat úplně. Později jsem pochopila proč – dozvěděla jsem se, že ve výcviku nedostávala krmení, když nepracovala správně. Navíc jakmile fenka zjistila, že ji nevidím a při venčení poznám jen podle rolničky, kde se zrovna pohybuje, začala toho zneužívat. Schovala se ve Stromovce do křoví a nepohnula se, dokud jsem neodešla domů pro mamku, aby mi ji pomohla najít. Než jsme přišly, už byla na Výstavišti, kde povalila kontejner a cpala se odpadky.“

Jitka se nevzdala a dál s fenkou trpělivě pracovala a snažila se ji pozitivně motivovat ke spolupráci. Už v roce 1997 spolu vyhrály mistrovství republiky ve výkonu vodicích psů.

Po první zkušenosti se Jitka rozhodla, že si dalšího vodicího psa od štěněte předvychová a následně vycvičí sama. A tak se do jejího života dostal Pan Pes – belgický ovčák malinois jménem Larry. Jitka na něj podle svých slov bude vždycky vzpomínat jako na jednoho z nejlepších psů ve svém dosavadním životě. Byl jí nejen skvělým vodicím psem a parťákem na agility, ale taky oddaným kámošem.

První vodicí psi od Jitky

Potom, co si Jitka vycvičila Larryho, jí jedna výcviková organizace nabídla, aby pro její klienty cvičila vodicí psy. Byla nadšená, měla to být práce snů. Jenže brzy se dostavilo tvrdé probuzení do reality.

„Nelíbilo se mi, že psi, kteří šli do výcviku na vodicího psa, nemuseli splňovat takřka žádné povahové a zdravotní požadavky. Takže první pes, kterého jsem cvičila, bránil – ne ve vypjatých situacích, ale napadal každého, kdo se mu z nějakého důvodu nelíbil. Když jsem na to svého kolegu upozornila, řekl mi, že když ho nevycvičím já, tak ho vycvičí někdo jiný. Psa jsem tedy v polovině výcviku předala jinému cvičiteli a dostala jsem dalšího. Tentokrát to byla fena ovčáka, která měla panický strach z mužů. Když viděla muže, tak se pokakala – a to doslova. Navíc měla závažné zdravotní problémy. Prostě pes, kterého bych do výcviku vůbec nezařadila, natož abych ho předala klientovi. Na to konto jsem ukončila spolupráci a byla jsem rozhodnutá založit si vlastní výcvikovou organizaci.“

Stalo se. Vznikla organizace Pes pro tebe, která už dvě desetiletí připravuje psy nejen pro nevidomé, ale také „asisťáky“ pro vozíčkáře, canisterapeutické psy pro děti s mentálním postižením, balanční psy pro klienty s postižením pohybového aparátu a detekční (nebo též signalizační) psy pro diabetiky. Jak Jitka říká, to vše je možné díky skvělé práci kolegů, hlavně pak cvičitelek Michaely Drozdové a Michaely Cyprové, a dobrovolníků, kteří od štěněcího věku připravují psy na budoucí výcvik. Jen za rok 2019 Pes pro tebe vycvičil a klientům předal devět vodicích a asistenčních psů. Navzdory nesnázím, které jim působí rostoucí počet štěňat, u nichž se projeví zdravotní či povahové problémy, kvůli nimž nakonec do výcviku nastoupit nemohou, se práce daří a lidí, jimž změní život psí parťák, je stále víc (jedním z nich je i autorka článku). 

Když nejsi dostatečně slepá…

Tady by mohl článek skončit happy endem, jenže Jitčin příběh má více dějových linií. Už jsme zmínili, že kromě výcviku vodicích psů se věnuje také agility (parkuru se psem), a to už od roku 1996. Jak jde však se zrakovým handicapem skloubit sport, který vyžaduje dobrou orientaci v prostoru a kontrolu nad psem zdolávajícím různé překážky?

„Zkušenosti jsem sbírala se svou první vodicí labradorkou a později s fenkou pinče, kterou jsem si v roce 1997 pořídila právě na agility. Tehdy mě začal trénovat Tonda Grygar, s nímž spolupracuju dodnes a jsem mu vděčná za to, že ke mně vždycky měl přístup jako k ostatním, zdravým kolegům. Tehdy mi řekl, že jestli za dva týdny naučím svou fenku běhat slalom, vezme mě na výjezd reprezentace do Maďarska. A tak jsme chodily třikrát denně trénovat do Stromovky, kde byl přístřešek držený čtyřiadvaceti tyčemi, mezi kterými se dal cvičit slalom. Když jsem po dvou týdnech přišla na cvičák, trenér řekl: ‚Tak ukaž.‘ Moje fena zaběhla slalom a on řekl, že jedu s nimi do Maďarska.“

Jitka je zřejmě dosud jediná zrakově postižená závodnice agility v republice. Pořadatelé i účastníci soutěží se proto taky měli co učit. Vytvořit podmínky pro téměř nevidomou závodnici nebylo nic těžkého, stačila trocha dobré vůle – nechat ji projít si před závodem trasu, na níž se zdraví závodníci orientují podle očíslovaných překážek, a udělit výjimku, aby pes během závodu mohl mít obojek s rolničkou a Jitka podle jejího zvuku odhadla pohyb psa. Na zahraničních závodech dokonce pořadatelé žádali diváky o absolutní ticho, aby Jitka slyšela, kde se pes pohybuje.

Člověku běhá mráz po zádech, když Jitka líčí, jak po závodu zaběhnutém v naprostém tichu diváci vstávali na tribunách a tleskali nevidomé holce, která zvládla to co vidící účastníci. „To bylo něco tak úžasnýho a motivujícího, že se to ani slovy nedá popsat,“ vzpomíná Jitka, která pak stála po každém dalším závodě na bedně mezi vítězi.

Skvělého přijetí se jí dostalo i na mezinárodních soutěžích. Zahraniční soutěžící k ní vzhlíželi s obdivem a po jednom úspěšném závodu za ní přišel samotný rozhodčí, aby jí osobně potřásl rukou.

Ale jak už to tak bývá, někteří lidé ostatním úspěch odpustit nedokážou. Mezi českými „agiliťáky“ se rozjela diskuse. Nepodvádí ta holka náhodou? Nehraje ona si jen na slepou, aby vyhrávala soutěže? Má ty výjimky vůbec zapotřebí? Ona bere invalidní důchod… A má na něj vůbec nárok, když vidí dost na to, aby mohla běhat závody se psem? 

Nadšení ze sportu tak vystřídalo velké rozčarování. Jitka přiznává, že je hypersenzitivní a jakýkoli nesoulad či konflikt ji nadlouho vyhodí z rovnováhy. Začala proto uvažovat, že se závoděním v agility skončí a bude ho dělat jen pro radost – pro sebe, své pesany a klienty, kteří se od ní budou chtít něco přiučit.

Dítě nechci, mám psy

Rozhodování, jestli v agility pokračovat závodně, nakonec jako by rozhodl někdo shůry. Jitce bylo kolem pětatřiceti, když přehodnotila své dosavadní stanovisko ohledně založení rodiny. „Nikdy jsem netoužila po dětech a nedovedla jsem si sama sebe jako mámu ani představit. Říkala jsem si, že mám aktivity se psy a že to tak už asi zůstane. Najednou se mi však asi zbláznily hormony nebo co a já věděla, že chci dítě.“

Zhruba za tři roky s přítelem Ivanem zpečetili 20letý vztah snubními prstýnky. Jitce se přitom pod svatebními šaty už značně rýsovalo bříško. V prosinci 2015 se narodil syn Lukášek. Obavy některých přátel, že Jitku role maminky časem přestane bavit, nechá syna manželovi a bude se zase naplno věnovat psům, vzala za své. Jitka se stala matkou na plný úvazek, která nebere ani studium moderních výchovných metod na lehkou váhu.

A co bude dál…?

Jitka se na mateřské dovolené stále věnuje výcviku vodicích psů a agility, i když neví, jak sama přiznává, jak dlouho a za jakých podmínek bude moct psy cvičit. Poslední dobou se pořád častěji dostává do situací, kdy by například během předávání vycvičeného psa klientovi uvítala vidícího asistenta. „Ve známém prostředí, ve kterém psy cvičím, nemám s pohybem po ulicích a v MHD problém. Ale když předávám vycvičeného psa klientovi v místě jeho bydliště, kde to sama neznám, je pro mě těžké se orientovat v prostoru a navíc kontrolovat klienta a psa a opravovat případné chyby. Třeba právě na předávání už proto k sobě potřebuji vidícího asistenta. Občas může někdo z kolegů, ale protože s organizací Pes pro tebe spolupracují lidé takřka z celé republiky, kteří psy cvičí a předvychovávají u sebe doma (předvychovatelé navíc při práci nebo studiu), ne vždy mi můžou vyjít vstříc. Nejlepší by bylo, kdyby se našel někdo na trvalou spolupráci, kdo by to dělal rád a ještě jsme si takříkajíc lidsky sedli,“ zamýšlí se Jitka.

Vedle toho má nyní kromě vodicí „maliňačky“ Kami devítiměsíčního pejska papillona, se kterým trénuje agility. Možná si tak zadělává na další medaile a poháry, jež rozšíří početnou sbírku, kterou si v průběhu předešlých dvou desetiletí vytvořila s Larrym, papillonkou Čili a jejím potomkem Axem.

Jitka spolu s kolegy a rodinou, která jí v jejích aktivitách hodně pomáhá (hlavně manžel Ivan), organizuje soustředění pro držitele vodicích a asistenčních psů a v hlavě má další sny a plány, jež, jak se dá podle její cílevědomosti očekávat, dojdou realizace. Nezbývá než jí držet palce, aby jí oči to všechno ještě hodně dlouho umožňovaly.

Jitka Krejcárková (za svobodna Lebedová), které bude brzy 42 let, od narození trpí kombinovanou oční vadou: má zbytky zraku, je světloplachá a má poruchu barvocitu.
Výcviku psů se věnuje od roku 1993 – zpočátku zájmově, po roce 2001 profesionálně. V roce 2000 si pořídila belgického ovčáka malinois, kterého si sama vycvičila jako vodicího psa. Poté, co Larry v roce 2001 složil zkoušku vodicího psa, dostala nabídku, aby vodicí psy připravovala pro organizaci věnující se jejich výcviku.
V roce 2005 založila vlastní výcvikovou organizaci Pes pro tebe, v rámci níž začala vodicí psy cvičit. Ta dnes cvičí nejen vodicí, ale i asistenční, canisterapeutické, balanční a detekční psy.
Vedle výcviku vodicích psů se Jitka věnuje také agility. Během téměř 25leté kariéry získala řadu ocenění: kromě předních příček na mistrovství Evropy v konkurenci zdravých závodníků získala i titul mistryně světa v paraagility.
Žije v obci Přestavlky u Čerčan spolu s manželem Ivanem, čtyřletým synem Lukáškem, vodicí fenkou belgického ovčáka a devítiměsíčním pejskem papillona, kterého připravuje na agility.

Foto: archiv Jitky Krejcárkové, pesprotebe.com

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Anna Burdová

Anna Burdová

Vystudovaná žurnalistka, vysloužilá copywriterka, aktivní spisovatelka a literární redaktorka. V současné době navíc návštěvnice v projektu Návštěvy POTMĚ. Dělá všechno a nic, občas něco začne a nedokončí, jindy si něco naplánuje a nikdy s tím nezačne. Přes tuto drobnou charakterovou vadu (a taky přes tu zrakovou) žije šťastný a pestrý život , jehož třetí dimenzí jsou knihy – ty nejen ráda čte, ale taky píše (hlavně pro děti). Miluje svou práci, dobré lidi kolem sebe, přírodu a od února 2020 také vodicí Goldendoodlici Dixí.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!