Udělám pár kroků a žena v bílém si mě zkoumavě prohlíží. Nevím, jestli se vylepšit, jít pomalu a trochu líp, nebo jít prostě tak jako normálně, tedy standardně blbě. Stoupnu si ke hraně stolu a s maximálním soustředěním se na zlomek vteřiny postavím na jednu nohu, přičemž se zpomaleně hroutím na stranu druhou.
Mám za to, že takhle nějak vypadají groteskní herecká cvičení nazvaná Práce s tělem. Abych to vylepšila, zkusím to naopak, jenže sebou škubnu, jako kdybych dostala dvě stě dvacet. Všechno je na mě takový vyhřezlý. S plameňákem se nekamarádím, zato k rehabiliťákům se mít musím, protože beztak jim ze mě jde všechno naproti. No nic.
Vyškrábu se na stůl a zaujmu pozici. Moje fyzioterapeutka taky, posouvá mi ruce, nohy, culík, mačká mi patřičný reflexní body a povídáme si. Zatím to jde. Najednou se moje bránice probere k životu a já se nadechnu jako nikdy, zároveň cejtím zmatek v pánvi a kyčlích, ruce se mi přilepí na stůl, a kdybych mohla, zavrtěla bych zadkem a rozlezla bych se kupředu. Jako miminko. Jenže ono to nejde. Přepočítávám. Tělo samo zkouší různý polohy a síly, kyčel a koleno mi zvláštně pruží, střídavě se mi svírá dlaň a svaly vibrujou.
Jsem pod zvláštním tlakem, potřebuju upustit páru, ale síla zůstává uvnitř a zjednává si pořádek. Lopatky si sedaj, zadek se klopí, v rameni mám mravence. Nebolí nic, ale pracuje a tahá to docela slušně, sem tam je ve svalu tolik života, jako by se dělaly modřiny. Klečím, ležím nebo visím v polohách, co jsou mírně řečeno zvláštní, ale já se v nich ani nestihnu bát. Prakticky okamžitě najdu nějakej rovnovážnej bod, do kterého se zapíchnu, zatímco ve mně všechno nějak šíbuje. Ona mě seshora chválí a mírně koriguje, sem tam mi dává ruce za záda a nohy ze stolu. Já se pro začátek snažím udržet tam, kde mám, a prostě dejchám, zbytek si tělo zařídí samo, když nad tím teda moc nepřemejšlím.
Zvenku to možná působí jako podivná série cviků, v níž jedna obskakuje a druhá se válí a funí, ale ve skutečnosti si sáhnu na dno. Jako spastik jsem totiž pořád v křeči. Při chůzi, vestoje, vsedě, vleže, furt. Když cvičím sama, musím vyvinout takovou sílu, abych tohle permanentní napětí přeprala a aspoň trochu se protáhla nebo zvládla nějaký cvik. Jenže jsem jako loutka na gumičce – když někde něco uvolním, zdrcne nebo zašprcne se to jinde, a já tak vlastně věčně něco hasím. Žádnej pohyb pro mě není jenom prospěšnej, hrajem jenom o to, aby to zauzlovaný bylo co nejmíň a abych si rozvinula aspoň minimální cit pro těžiště a rovnováhu.
Vojtovka je ale vymyšlená tak dobře, že se při ní de facto rozpomíná na ty správný pohybový vzorce, co v sobě každej máme nějak zakódovaný. A tělo ví, jak má být postavená kyčel, koleno, loket, lopatka, jak se přitom dejchá, jak se síla svalů správně řetězí. Já se tedy protahuju i posiluju zároveň. Nemusím se s ničím prát a přitom si fixuju, jak dělat pohyby efektivněji. Nezdá se to, ale když celej život zvedáte třeba koleno k bokům tak, že se vám napnou záda, rameno, krk, čelist i ruce, a najednou to zvládnete s napětím jen v zádech, je to neskutečná úleva. Síly, bolesti, času i koncentrace.
Padesát minut a šlus. Zvedám se pomalu a nohy, na který dopadnu, nejsou moje. Chodím chvilku jako robot, protože tělo si vzpomnělo, jak se chodí rovně a po ploskách, ale to já normálně neumím, takže se snažím se s ním nepřetahovat. Jako by ze mě sundali pytel cementu a natáhli všechno, co jen trochu šlo. Cítím se jako po masáži zevnitř. Zaklapne mi čelist, přestanu šilhat, vytáhnu se z ramen a víc se narovnám. Na pár minut, někdy i hodin.
A je to jedna z těch chvil, co bych si chtěla nechat napořád, protože to, co vím, i cítím a vidím. Že totiž nejsem jen ochrnutá holka.
Foto: Pixabay
