Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Divný slovo, že jo? Do divný doby. K něčemu se vám přiznám, spoustě těch nářků z aktuálních nařízení jednoduše nerozumím. Ale možná srovnávám nesrovnatelné – koronavirová omezení a limity dané handicapem.

Ať tak či tak, situace kolem korony má tu výhodu, že v ní jede celej svět. Rodí se iniciativy, podpůrné linky, bodří psychologové, spolky, televizní programy, vláda kombinuje subvence, časem bude očkování. Dotýká se to každého a utéct tomu nejde, takže to nakonec dáme. A i když nás to mění, jednou to pomine (sorry za haldu klišé, líp to neumím). Život s handicapem je na tom podobně, ovšem s tím rozdílem, že nám nepomine nic, spíš se z toho dřív pominem sami 🙂 

Do světa diagnóz vás nikdo nedonutí. Nemusí vás zajímat, jak se komu kouká, chodí, hýbe, mluví, řada překážek a zkušeností je nepřenosná. Hodně lidí chce pomoct, ale popravdě – hlavně z dálky. Podpoří nějakou benefici, ale už si neumí představit, že by člověka s handicapem měli jako spolužáka, kolegu nebo člena rodiny. Působí na ně různá hesla (bezbariérový přístup, rovné šance, být soběstačný), ale co přesně znamenaj, to se neví. Jako když se zakáže zpívat, protože se někdo v kanclu zamyslel. 🙂

Lidi s handicapem vůbec často musí dorovnávat blbosti, které někdo vymyslel od stolu, protože „se to tak dělá“ nebo protože „mě udrží u koryta, když nenaseru potřebný a důchodce.“ 🙂 Chtělo by to provětrat. Vzpomeňte, jak vám je, když na sebe vládní nařízení zrovna nijak nenavazují, působí chaoticky, zvýhodňují bez zjevných důvodů nějakou skupinu a nikdo neví, jestli budou platit i pozítří. Potřebujeme opravdovej zájem, výklad a selskej rozum. Jasně, teď je krize, ale víte, my nechceme bejt v krizi celej život jenom proto, že máme handicap.

No, s diagnózama je to holt dost nelogický, protože je jak naschvál každá jiná. 🙂 Nejprve si musíme všechno řádně definovat, přičemž nám mezitím unikne podstata. Asi jako s matematickými koronamodely a honem za lepšími čísly.

Zároveň si vybereme „sexy kousky“, na kterých to hezky demonstrujeme a kterých se buď populisticky, nebo historicky bojíme. Ty budeme různě mediálně hrnout coby děsivé nemoci či nadějné pacoše-bojovníky, a tím naše mise končí. Ehe. Podobně jako když teď v koroně je in Blesk, Dan Stach a hrdinové zdravotníci, zatímco chudáci jsou senioři a samoživitelky.  

Nechci znevažovat ničí postižení, status ani práci, ale kde je zbytek? Já jsem třeba ráda, že fungují popeláři, reportéři, prodavači, kurýři, řidiči.  Proč by si ti, co dělají „jen“ to svoje, měli připadat hůř jen proto, že se o nich nemluví nebo nepíše? Taky mě už kolik měsíců napadá, jak je asi těm, co jsou v otázce hygieny obsedantně kompulzivní i normálně, a teď jim celej svět dává za pravdu. Případně kam zmizeli ekoteroristi, když si teď dlouho drbem ruce pod tekoucí vodou a používáme jednorázový dezinfekční ubrousky. 

Vzdychání nad tím, že by bylo boží mít chatu se zahradou, větší byt, home office nebo kdesi cosi. Vztek, že tamti si za ošetřovný konečně koupili plot. Mrmlání, že i když já udělám, co se má, nějakej blbec mi to vorá. Jo, tak i tohle známe ze světa diagnóz. Porovnávání, závist, propadávání sítem. Posuzování všech podle jednoho, tlak, že dávka se má použít podle toho, jak se jmenuje. Frustraci, že když já udělám svůj kousek, tak druhá strana přece taky udělá to svý. A ejhle, ono nic. Můžu cvičit až do aleluja, ale když bude město věčně dělat křivý chodníky a neuklízet je, stejně nikam nedojdu a budu zbytečně padat. Ale o tom se asi půl hodiny ve zprávách mluvit nebude, co?

Odpor k rouškám mi taky trochu uniká, protože celá řada lidí s postižením běžně používá věci, které je ve výsledku bolí, tlačí, překážejí jim nebo zbytečně poutají pozornost (berle, brýle, vývody, masti, pleny, protézy…). Odložit je nemůžou, jsou díky nim pohyblivější nebo samostatnější. Ale to neznamená, že snad nelezou do peněz nebo čas od času na mozek. 

Stejně jako to, že nemůžeme jít kdykoliv kamkoliv. Jasný, že vás prudí, že teď nejde zapadnout do fitka, do hospody nebo večer na tah, ale my tohle zažíváme běžně. Což ovšem nikomu (zdravému) divný nepřijde, jako by to snad měla být daň za diagnózu nebo co! (Víte, že to je blbost, že jo?) Bariéry, schody nebo nepodložená a přehnaná provozní omezení (nechoďte sem s berlema, klienti tu cvičí bosí), dopravní nepřístupnost a pomoc v nedohlednu nás z řady podniků i akcí šmahem vyřadí. Přitom to kolikrát chce jen širší dveře, dobrej záchod, židli, ochotný personál nebo nápad. Maličkost. Jako je třeba výdejní okénko. 🙂

Informační chaos je bohužel s handicapem taky normálka. Informace si odporují, je jich moc, ne každá diagnóza má svou autoritu. Navíc podklady kolikrát vycházejí z roku raz dva a komolení médií, Googlu a Wikipedie jim nepřidá. Musíme pak na své postižení myslet skoro všude a taky vyvracet nesmysly. 

Že některé nemoci a z nich vyplývající omezení neexistujou a my si je přikrášlujeme (co mi to jen připomíná), že vy víte, co je pro nás nejlepší a jak přesně máme žít (sakra, to už jsem taky někde slyšela). Nebo že se k našim diagnózám vyjadřují lidé z úplně jiného oboru (kdyby jen zubaři), ba co hůř, rozhodují o nich. Taky že tohle je určitě pravda, protože to tvrdí tři ze dvou ministrů zdravotnictví, a že je divný, že diagnózy nemáme dokonale zmapované (ehm) a nevíme vždycky přesně a jednou provždy, co a jak je potřeba. Vždyť tady ve školním řádu se píše, že bychom se měli denně holit. 🙂

Dobře známe i strach z toho, že vyklekneme a už se z toho nevyhrabeme nebo že zůstaneme někde sami, protože už se o sebe nezvládneme postarat. A to klidně v produktivním věku, tradá! Živobytí a prachy? Raději nemluvit, není nám líp jen proto, že ve zprávách říkaj, že máme k důchodu pětku navíc. Můžete třikrát hádat, kde se začne šetřit, až přituhne, a že to bude hlavně nenápadně. Přejmenováním nějaké dávky a sloučením do jiné, jejím zrušením, přiškrcením bohulibých aktivit, zpřísněním posudků u těch, co nebudou řvát. Všechno pro dobro daňových poplatníků. Jistě, bude to spravedlivější, rovnější, nabubřelejší a mnohem víc překombinovaný. Jako vždycky. Fuj.

Skoro to vypadá, že s těmi všemi podobnostmi bychom teď i s diagnózami měli nouzovým stavem proplouvat na pohodu a bejt zvyklí. Jenže nejsme, podobně jako vás první vlna nepřipravila na tu druhou. Zvláštní pocit zůstal, překážky se naddimenzovaly, přesunuly do jinýho levelu. Třeba mně připadá, že se v koutku krčím čím dál víc. Snad jen proto, že se mi po bytě roztahujou kabely a prodlužuje se mi vedení (a texty).

Ale to přejde, doufám. Čistou hlavu možná nemám, ale ruce určitě.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!