Být na první pohled perplex má jednu kouzelnou vlastnost. Nepřetržité lavírování mezi tím, jestli jste stejní nebo jiní než ostatní. Nudit se u toho nebudete.
Přirozená lidskost, léta výchovy, tabulka čokolády a nejlepší kamarádka vás dovedou k tomu, že jste stejní, jako všichni ostatní, akorát trochu kulháte. Pak vylezete ven, zjistíte, že schody sami nedáte. Naučíte se přepočítávat trasy a plánovat je podle počtu bariér a lidí ochotných pomoct na metr krychlový.
V práci je vám skvěle, akorát občas narazíte na někoho, kdo se diví, že nějakou vůbec máte a že nebydlíte s rodiči. Navíc panuje divnej předsudek, že vy budete za zaměstnání enormně vděční. Nejste přece hnusní materialisté a peníze pro vás nejsou důležité, protože vy víte, o čem je život a máte srovnaný hodnoty.
Proč si myslíte, že lidé s diagnózou jsou vděčnější, něžnější a méně povrchní? A i kdyby, jak to proboha souvisí s penězi?
Nechci vás zklamat, ale já každý den nepláču dojetím nad tím, že můžu aspoň chodit. Zcvokla bych se. A vyjít s málem pro mě není za každou cenu ctnost. Ale na smutek není čas. Pustím telku, otevřu časák a ejhle, postižení srdnatí hrdinové. Zahýbal palcem u nohy, začala zase tančit, už neblije na potkání. Kam se hrabe Chuck Norris.
Miluju příběhy a ještě víc zaťatost a touhu po životě. Ale proč všechny tyhle storky začínají tím, že v nich ukážeme, jak úžasně normální ten člověk je? V medailonku žádného uznávaného (zdravého) odborníka jsem nenašla záběr na to, jak z-p-o-m-a-l-e-n-ě kráčí do sálu a následný prostřih na kolegu, který jako největší kvality vyzdvihuje: „On se prostě pořád usmívá, a přitom toho má tolik. Vystudoval a má rodinu, chápete to?“.
Doma musíte kmitat jako by nic. Stihnout si zacvičit, uklidit, uvařit, nakoupit, hodit se do pohody. Být kámoška, partnerka, milenka. A únavu maskovat za běžné opotřebování materiálu, protože přece máte, co jste chtěli, tak držte hubu a krok.
Bolestné ve formě zlevněné dopravy, kultury a několika dávek je vykoupené životem s něčím, o čem číst fakt nechcete. Když mi řeknete, že by vás taky bavilo být aspoň jednou sociálně potřebný, předběhnout frontu a mít na něco slevu, vidíte jen jednu stranu mince. Ta druhá je například plná ponižujících procedur, ve kterých dokazujete světu, že jste dostatečně perplex na nějakou tu kolonku.
Nejsem stejná, jiná, ani hrdinka. Jen balancuju mezi tím, co musím, můžu, chci a zvládnu.
Přesně jako vy.
Foto: archiv Heleny Tutterové
